Karolínka a její šaty snů

Stejně jako každý rok po pololetním vysvědčení, tak i letos se Karolínka s radostí vydala na prázdniny k babičce a dědečkovi na statek. Venku mrzlo až praštilo a Karolínce bylo jasné, že venku nebude trávit tolik času, jako tomu bývalo o letních prázdninách. I přesto se ale k prarodičům tuze těšila, protože jí společnost dělával křeček, kterému neřekla jinak než Tulík. Zvuk praskajícího ohně v kamnech, teplé ponožky, deka a horká čokoláda v hrníčku. Nic z toho nesmělo v tomto období u babičky a dědečka chybět.

Jednoho večera, když za okny řádila sněhová bouře, se babička s dědečkem rozhodli, že Karolínku vezmou na půdu. Schodeček po schodečku a šup, už byli všichni nahoře. Babička našla starou promítačku a vybrala jednu z mnoha pohádek, na které se ráda koukávala Karolínčina maminka.

Karolínka se pohodlně usadila k babičce do klína a v rukou držela Tulíka, který se měl koukat
na pohádku s nimi. Karolínku pohádka tak zaujala, že z ní nespustila oči. Avšak to se nemělo stát.

Nestřeženého okamžiku využil Tulík a utekl. Chtěl se porozhlédnout po domě, který byl pro něj tak veliký.

Jakmile pohádka dosáhla svého konce, Karolínka zjistila, že má ruce prázdné. Tulík v nich nebyl. Babička, dědeček i Karolínka Tulíka hledali celý večer, ale marně.

Až se časně ráno Karolínka pustila opět do hledání, spatřila naprostou pohromu ve své skříni. Její krásné princeznovské šaty byly rozkousané na maličké kousky, ve kterých si ustlal Tulík.

Karolínka propukla v usedavý pláč. Když to babičku vytrhlo ze spaní, vydala se zjistit, copak
se to děje. Ve chvíli, kdy zahlédla Karolínku u otevřené skříně, vše pochopila. Věděla, že její holčička měla tyto načančané princeznovské šaty tuze ráda a chtěla se v nich předvést na dětském karnevale, což nyní nepřicházelo v úvahu.

Babička vzala Karolínku opět na půdu a ukázala jí několik druhů látek, ze kterých jí může ušít nové šaty. Karolínka si však nemohla vybrat. Už nikdy nebude mít tak krásné šaty, jako bývaly ty růžové. A začala trucovat.

Babička popadla jednu z látek a zamkla se na několik hodin v ložnici. Když pak zavolala Karolínku, ta se vůbec neozývala. Jako by tam vůbec nebyla. Za babičkou přiběhl alespoň dědeček, který samým údivem vykřikl.

Karolínka byla zvědavá, co se děje, a proto ihned pelášila za babičkou a dědečkem. Zůstala stát
ve dveřích s pusou otevřenou dokořán. Babička držela v rukou krásné bílé šaty, jenž zářily na míle daleko, protože byly protkané třpytící se zlatou nití. A to nebylo zdaleka všechno. Na posteli ležel ještě krásný a dlouhý závoj s korunkou, který si Karolínka vyzkoušela ze všeho nejdříve.

„To jsou ty nejkrásnější šaty na světě!“ Zvolala Karolínka s neskrývaným nadšením. Věděla,
že vždy, když si ty šaty oblékne, vzpomene si na ty drahocenné chvíle, jenž strávila společně
s babičkou a dědečkem.