Kapitán Bruno

Existuje ostrov, kam nemůžeš dojet autem, vlakem, ani letadlem. Jedině tam připlout lodí. Na okraji toho ostrova je přístav, kde jich kotví hned několik. Všechny vypadají nádherně. Mají krásné vlajky a barevné plachty. Na každé lodi stojí kapitán a hrdě se ukazuje, aby všichni poznali, která loď k němu patří. Když chce někdo odcestovat z ostrova, vybere si loď a zeptá se kapitána, jestli ho odveze. Ten pak pasažéra bezpečně dopraví, kam potřebuje.

Kapitáni převážení milují. Chtějí plout po moři a chlubit se, jak krásnou loď mají a kolik lidí nalodili. Jsou na takovou práci hrdí. Ne vždycky ale všechny lodě na tomhle ostrově byly k převážení dobré. Na jednu z nich nikdo nechtěl nastoupit. Nikdy. Kapitán téhle lodi se jmenoval Bruno. Měl rád svou loď a moc rád plul po moři. Z neznámého důvodu ale nikdo k němu nastoupit nechtěl.

Jednou si Bruno takhle stál na kraji své lodi a díval se na široké moře. Zasnil se, jak by to bylo krásné převážet lidi a ukazovat jim tajuplné divy vodní říše. Vlny by narážely na jeho loď a on by hrdě a pevně kormidloval. Vítr by mu cuchal vlasy a slunce by mu pálilo do obličeje. Všichni cestující by ho obdivovali, jak je dobrým kapitánem.

Z přemýšlení ho vytrhl neznámý hlas: „Dobrý den, máte na lodi volno? Mohl byste mě vyvézt z ostrova?“ Kapitán Bruno se zadíval na mladou ženu, která vedle něj stála. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Někdo chce převézt a k tomu jeho lodí! „Ano, samozřejmě. Jistě. Nastupte si. Můžeme vyrazit hned,“ vyhrkl kapitán Bruno dřív, než by si to slečna stačila rozmyslet. Ta nastoupila a byla ráda, že našla volnou loď, aby mohla vycestovat z ostrova.

Když ale vstoupila na palubu, byla nepříjemně překvapená. Z břehu vypadala loď krásně. A její kapitán? Jako správný chlap. Když se ale na ni postavila, zhrozila se. Na podlaze byly zašlapané žvýkačky, lavice na sezení byly polité od nějakého lepivého pití a pod nimi odpadky. Vůbec to na lodi nevonělo.

„Tak se posaďte a vyrazíme,“ řekl kapitán Bruno a těšil se, že konečně někoho poveze na moře. Mladá dívka se jen rozkoukávala a rozpačitě odpověděla: „Já bych ráda, ale nemám si kam sednout. Asi tuším, proč nikdo s vámi nechce plout. Myslím, že kdybyste si vše uklidil a loď si umyl, měl byste hned více pasažérů.“

Kapitán Bruno se zastyděl. Vůbec mu nedošlo, že nepořádek může být tím pravým důvodem, proč s ním lidé nechtějí plout na moře. Když se rozhlédl po své lodi, došlo mu to. A bylo mu to líto. Slečna viděla, jak tím se Bruno trápí. A tak mu slíbila, že až dorazí na místo, pomůže mu dát loď do pořádku. A jak řekla, tak taky udělala.

Za nějakou dobu měl na lodi plno. Všude se rozneslo, jak krásnou loď kapitán Bruno má a jak moc dobře ji kormidluje. A co ta mladá dívka, která mu pomohla? Tu za odměnu kapitán vozil zadarmo. Stali se z nich přátelé. Slečna Brunovi pomáhala udržovat loď čistou a voňavou a on s ní moc rád vyrážel na otevřené moře za dobrodružstvím. Kapitán byl rád, že mu někdo ukázal, jak důležitá je čistota.