Kapička vody

Ahoj, jsem malá kapka vody, určitě mě znáš. Se svými kamarádkami voděnkami vytékám z vodovodu, když si myješ ručičky. Ale určitě mě znáš i z potoka, řeky nebo rybníka. Ráda bych Ti povyprávěla příběh o tom, jak jsem neposlechla svou maminku.

Když jsem se zrodila, moje maminka mi kladla na srdce, že se musím na svou cestu do moře dobře připravit. Každá kapička totiž ve svém životě touží po chvilce strávené v moři.  Říkala mi: „Nechceš přece patřit k těm, které cestu nedokončily a předčasně se vypařily.“ Tak jsem se tedy pilně připravovala. Moje kamarádky, které již svou cestu započaly, ale nedokončily, mi sdělovaly své zkušenosti. Každou kapku prý cestou ohrožují skřítkové Pařníci a Leďáci a my se jim musíme vyhnout, abychom se nevypařily, nebo se z nás nestala kostka ledu.

Jednoho krásného dne tedy nastal čas, kdy jsem mohla vyběhnout do světa. Co se nestalo, po pár krocích jsem maminku neposlechla a vstoupila na kámen, kde se vyhříval sluneční paprsek, který patřil k Pařníkům, jak jsem později zjistila. Řekla jsem si, ten skřítek na mě volá, musím si jít poslechnout, co mi chce říci. Přišla jsem k němu, chytl mě za ruku a já cítila, jak se rozplývám. Proč jsem maminku neposlechla a udělala to, před čím mě varovala? Nevím. Teď se ze mě stává pára a mířím tam, kam jsem nechtěla. U nás kapek je velkým plusem, že nemůžeme nikdy umřít. Když se vypaříme, utvoříme spolu s dalšími zlobivými kapičkami mráček a čekáme, až budeme moci spadnout zpět na zem. Když je teplo, padáme jako kapky vody, když je zima, stáváme se sněhovými vločkami. Naší výhodou je, že nás chrání hodný strýček, kterému říkáme vodní koloběh. S jeho pomocí je náš život nekonečným.