Adventní pohádka 10. z 24
Skřítek seděl v chodbě a díval se na strop, kam před malou chvílí táta připevnil jmelí.
„Zase nějaký roští. Nejdřív tahají domů větve, teď zas tohle.“
„To není roští. To je jmelí,“ vysvětlovala mu Andělka.
„K čemu je to dobrý?“
„Pamatuješ si ještě, jak se slavil dřív místo Vánoc slunovrat? Tak právě ti Keltové, kteří tu žili a slavili ho, věřili, že jmelí ti přinese štěstí, odvahu, lásku a plodnost.“
Na to dala Andělka skřítkovi pusu.
„Co to děláš?“
„Pusinkovací zvyk. Když někdo stojí pod jmelím, tak mu můžeš dát pusu,“ smála se Andělka a sledovala, jak si skřítek pucuje rukávem tvář.
„Já hlavně nechápu, proč to jmelí tvoje máma koupila a pak ho darovala tátovi.“
„To proto, že štěstí si koupit nemůžeš. Jenom darované jmelí nosí štěstí.“
„A Ježíšek ho měl taky?“ ptal se skřítek.
„V pohádce o Ježíškovi je jmelí taky. Ale jako strom, ze kterého Josef vyrobil Ježíškovi kolébku.“
„Tak z tohohle by se toho moc vyrobit nedalo. Jedině tak koště.“
„Je to pohádka,“ připomněla skřítkovi Andělka.
„Já vím. Ale hezká. Naprosto chápu, proč si na ni lidi každej rok hrajou.“
