Jednorožka Rumělka a její nový domov

Ahoj! Jmenuji se Rumělka a jsem jednorožec. Vlastně jednorožka, protože jsem holka. Dnes jedu se svým novým pánem do nového domova. Je to čaroděj, který má ve svém kouzelném lese už dva další jednorožce. Moc se na ně těším. Určitě se hned skamarádíme a budeme jedna veliká parta.

Když jsme přijeli do kouzelného lesa, hned se mi tam líbilo. Tolik krásných stromů, mechových koberců a prosluněných luk! A ta nádherná duha. Hned jsem si řekla, že si z ní půjdu ukousnout. To přece jednorožci milují, okusovat duhu. Nadšeně jsem přihopkala, ale když už jsem se chtěla zakousnout, ozval se mi za zády hlas.

„Nech tu duhu, ta je naše.“

Trochu jsem se polekala. Otočila jsem se a uviděla za sebou stát jednoho velkého bílého jednorožce s lehce namodralým rohem.

„Ahoj, já jsem tu nová a budu tu bydlet s tebou. Jmenuji se Rumělka.“

Jednorožec se zamračil.

„Tady bydlet teda nebudeš,“ povídá. „Tady bydlím já, Azur a můj bratr Karmínek. A dalšího jednorožce tu opravdu nepotřebujeme. Ještě ke všemu holku.“

„Ale já jsem hodná. Nebudu vám tu překážet, vážně ne. Mohli bychom být kamarádi,“ rychle navrhuji.

„Ani omylem,“ zahřmí další hlas. To přišel druhý jednorožec. To bude asi Karmínek. Na rozdíl od jeho brášky má roh krásně červený. „A opovaž se nám okusovat duhu.“

A s tím oba bratři odešli. Zůstala jsem tu stát sama, ale přesto vím, že mě z dálky pozorují. Určitě hlídají, abych jim neokousala jejich duhu. No to je teda malér. Nový domov a oni mě tu nechtějí. Jsem z toho celá smutná. Lehnu si na mech a přemýšlím, co teď.

Neuběhlo ani pár hodin a z mých smutných myšlenek mě vyrušil křik.

„Pomóc! Karmínek se chytil do pasti!“

Rychle vyskočím na nohy.

„Co se stalo?“ ptám se přibíhajícího Azura. Vypadá opravdu vyděšeně.

„Byli jsme s Karmínkem tajně běhat mimo náš kouzelný les. Ale on se chytil do pasti, kterou tam nastražili pytláci. Jestli ho nedostanu rychle ven, přijedou tam a uříznou mu roh!“

To je tedy malér.

„Veď mě,“ přikážu Azurovi. Nic nenamítá a běží přede mnou tam, kde končí kouzelný les.

Brzy se před námi otevře louka. A já už slyším pláč jednorožce lapeného v jámě. Snaží se vyskočit, ale je moc hluboko. Co teď?

„Vydrž, Karmínku, něco vymyslíme a dostaneme tě ven,“ volám za ním dolů do jámy.

„Tak ale rychle, než dorazí pytláci,“ kňourá Karmínek a vzlyká.

„Když se nám podaří do jámy dovalit několik kamenů, vzlykající jednorožec se dostane výš jako na schody a podaří se mu vyskočit ven,“ napadá mě.

„To je dobrý nápad, tak rychle,“ souhlasil Azur a hned se rozběhl pro kámen.

Běžím také a pomáhám valit kameny, ze kterých si Karmínek v jámě staví schody. Jáma je dost prostorná, aby po nich mohl pohodlně vylézt ven. Potřebujeme jich vážně hodně, ale Azur i já strkáme kameny, až se nám z rohů kouří. A brzy se skutečně podaří udělat schůdky z kamenů a Karmínek rychle vystoupá k nám. Akorát včas, protože zaslechneme zvuk motoru auta, které se žene sem.

Rychle mizíme do našeho kouzelného lesa a zastavíme se až u duhy.

„Rumělko, ty jsi ta nejúžasnější jednorožka na světě. Moc ti děkuji,“ povídá Karmínek. Je rád, že je z té hrozné pasti venku.

„Ano,“ souhlasí Azur. „Ode dneška už budeme jedna parta a můžeš sníst z duhy, kolik budeš chtít.“

„Ano, ano,“ přizvukuje Karmínek. „A odpusť nám, že jsme na tebe byli tak oškliví. Teď už budeme táhnout za jeden provaz.“

„A roh na to!“ zvolá Azur.

Společně o sebe ťukneme našimi rohy, to je u jednorožců znak přátelství.

Večer, když usínáme na mechu, jsem tak šťastná, až mi jiskří roh. Azur a Karmínek jsou moji noví kamarádi a určitě nás spolu čeká ještě mnoho dobrodružství. Společně nás nic nepřekvapí.

Dobrou noc!