Uprostřed jednoho hlubokého lesa stál starý mohutný dub. Měl nádhernou korunu a svými listy se mohl široko daleko chlubit. Jeho kmen byl tak obrovský, že by ho neobjalo ani deset dospěláků. Stál tady už několik let. A protože byl tak starý, byl to i ten nejmoudřejší strom v lese. Chodila za ním zvířátka z celého okolí. Veverky se chodily ptát, kde jsou nejlepší oříšky, medvědi si chodili stěžovat na neposlušné lidi a ptáčci žadonili, aby si na něm mohli udělat svá hnízda. Žádné zvířátko si nedokázalo představit les bez něj.
Jednou brzo ráno se lesem ozýval obrovský hluk, jako by bylo zemětřesení. Všechna zvířátka vyběhla ze svých pelíšků, zacpávala si uši a hledala, odkud ten protivný kravál přichází. Tento zvuk neznala. Nechápala, co se děje. A tak všichni utíkali za svým moudrým stromem, jestli on neví, co to je. Když ale přišli ke svému dubu, čekalo je nemilé překvapení. Kolem jeho mohutného kmene byla obepnutá červená páska. Nad jeho korunou létali vyděšení ptáčci a volali: „Pomoc, pomoc, co budeme dělat. Přijeli dřevorubci. Chtějí podetnout náš dub, máme na něm hnízda a je prostě náš! Pomoc. Nemůže se bránit. Pomoc.“
Vtom se před strom postavil ten největší medvěd a řekl: „Když se nemůže bránit, budeme ho bránit my! Nás je víc.“ „Ano!“ křičela všechna zvířátka. A začala záchranná akce. Všichni dali hlavy dohromady a vymysleli plán. Neměli moc času a ani nevěděli, kdy se dřevorubci vrátí, aby strom skáceli. Proto nelenili. Nechtěli dovolit dřevorubcům do lesa vkročit. A tak veverky nashromáždily oříšky a se svými zásobami se schovaly do stromů. Tchoři v sobě zadržovali co nejvíc svého smradlavého pachu a připravili se na okraji lesa na útok. Medvědi si pomalovali červenou malinovou barvou tlamy, aby vypadali, že zrovna někoho snědli, a trénovali chodit po dvou a u toho řvát.
Když se dřevorubci přibližovali k lesu, mohutný dub dal signál a lidi se nestačili divit. Ze stromů na ně neuvěřitelnou rychlostí padaly ořechy. Z ničeho nic se před nimi objevili medvědi s červenou tlamou, chodili na zadních a řvali. Když dřevorubci couvali, zakopli a spadli na zem. V tu chvíli přiskočili tchoři a přímo do obličejů vypustili svůj smrad. Lidé neměli šanci. Úplně omámení utekli. „Hurá, dokázali jsme to!“ křičela zvířátka a utíkala sundat svému dubu červenou pásku.
Ten dub tam stojí dodnes. Až půjdete hlubokým lesem a uvidíte mohutný a krásný strom, vzpomeňte si, jak moc je každý z nich důležitý. Nejen pro zvířátka, ale pro každého z nás.
