V jezeře za městem bydlela vodnická rodina. Máma, táta a pět dětí. Tito vodníci neměli rádi zimu. Tehdy jezero zmrzlo a oni nemohli vycházet ven. Celé dny a noci tedy znuděně seděli ve svém domově a se závistí se zdola dívali, jak na jezeře bruslí děti, jak křičí a jak se smějí. Malý vodník Kubík nechtěl prožít další zimu, aniž by se mohl podívat na svět venku, a proto se rozhodl, že předtím než jezero zmrzne, vykrade se z něj ven.
Jednoho dne máma upozornila celou rodinku: „Už je to tady – v noci bude tak mrznout, že jezero zmrzne. Musíme být doma dříve, než led pokryje jezero.“ Kubík však vyplul ven a schoval se do lesa. V noci začalo mrznout. Malý vodníček se v lese třásl zimou, strachem i hladem. Zjistil, že udělal hloupost. Nevydrží zde sám ani jednu noc! Natož ještě celou zimu! Musí se rychle dostat k jezeru a vrátit se domů, než hladina zmrzne. Běžel a běžel, ale měl smůlu. Jezero už pokrýval led. Kubík začal plakat a bouchat, ale led byl pevný. Sedl si na zem u jezera a usnul.
Mezitím zjistili rodiče vodníci, že jejich nejmladší syn chybí, a velmi se polekali. Hledali ho, ale nemohli ho najít, vypluli k hladině, ale ta už byla zmrzlá. I oni bouchali, ale ani jim se nepodařilo led rozbít.
Přišlo ráno a k jezeru se nahrnuly děti, které se těšily na první zimní bruslení. Najednou se lekly. Na břehu jezera leželo zelené uplakané zjevení. Děti ho vzbudily a vodníček Kubík hned zapomněl na to, že chtěl jít domů. Děti ho naučily bruslit! To bylo zábavy. Večer však všechny děti musely jít domů a vodníček se zase rozbrečel. Všichni mají kam jít, jen on nemá. Děti by si rády vodníčka vzaly domů, ale obávaly se, že jejich rodiče by nebyli novým hostem příliš nadšeni.
Vodníček se zase rozbrečel. Tehdy jeden kluk dostal nápad. Zavolal dědu a ten vysekal do jezera díru, skrz kterou mohl Kubík vplout dovnitř a přes den zase vyplout za kamarády. A ono by to tak i bylo, kdyby nedostal za svůj útěk domácí vězení.
Marně na něj děti křičely přes díru v ledu, vodníček nešel a nešel, protože musel doma za trest pomáhat rodičům.
