V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní. Většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepšími kamarády. Vilda bydlel v prvním patře a Olda v přízemí. Pokaždé, když někam Vilda šel, sklouzl se po zábradlí a dopadl přímo před dveře Oldy. Chodili všude spolu. Hráli společně hry a měli společné nápady. Kolem jejich vily se rozléhala krásná zahrada. Trávník tam rostl úplně měkký a měli tam hodně prostoru na své hry. Moc rádi si na zahradě hráli.
Jednoho letního večera se jim vůbec nechtělo domů. Pořád přemlouvali rodiče, aby ještě mohli zůstat venku a hrát si. Až nakonec Vildu něco napadlo: „Oldo, co kdybychom spali venku? Postavíme stan a budeme tady nocovat.“ Oldovi se rozzářily oči. Lepší nápad snad ani neexistoval. Hned se šli zeptat rodičů. Jakmile jim to dovolili, začali s přípravami. Postavili stan. Nanosili si dovnitř matrace, polštáře a spacáky. Taky malou baterku, aby na sebe viděli. Natěšeně se zachumlali každý do svého spacáku a ještě chvíli si povídali. Jako správní kluci si vyprávěli neuvěřitelné, dobrodružné, ale i trošku strašidelné příběhy. Za chvíli se jim zavíraly oči, a tak se rozhodli, že půjdou spát.
Skoro usínali, když v tu chvíli je něco vyrušilo. Jako by někdo kolem jejich stanu chodil dokola. Něco venku šramotilo. Neměli se čeho bát. Byli na své zahradě a rodiče spali hned kousek od nich ve vile. Ale přece se báli. „Slyšíš to, Vildo? Co to může být?“ zašeptal Olda. Vilda jen zakýval hlavou, že to slyší, a pokýval rameny, že neví, co to je. Oba kluci dlouho sbírali odvahu, ale museli něco podniknout. Pomalu odepli stan. Potichoučku vystrčili hlavy a snažili se rozhlížet kolem, když vtom je něco olízlo přes celé obličeje. Tak moc se lekli, že uskočili, šťouchli se hlavami a spadli na sebe.
Zjistili, že to, co je venku hlídá, není žádné strašidlo, ale pejsek od sousedů. Kluky znal. Když viděl, že jsou ve stanu sami, přišel je pohlídat. Olda i Vilda byli moc rádi, že ho tam mají. A i když kluci určitě strach neměli, s myšlenkou, že je hlídá pejsek, se jim usínalo přece jen lépe.
