Jak veverka Barka našla maminku

Vůně ti může hodně připomenout. Když si přičichneš k upečenému koláči, možná si vzpomeneš na nedělní odpoledne u babičky, která tak ráda pekla. Když si přivoníš ke květinám, možná si vzpomeneš na maminku, která si tak ráda dávala květiny do vázy na okno. Různé vůně znamenají různé vzpomínky. O tom se přesvědčila i malá veverka Barka.

Když se veverka Barka narodila, její maminka měla moc ráda burákové máslo. Protože ho často jedla a voněly jí od něj tlapky, veverka Barka vůni másla od narození milovala. Připomínala jí maminku. Když Barka maminku objala, bylo to, jako by se zabořila do sladké vůně.

Jednou ji ta vůně dokonce zachránila. Stalo se to během deštivého odpoledne. Proudy deště se valily z mraků dolů na zem. Voda v lese stoupala a zvířátka si pomáhala se schovat anebo vyšplhat na nejvyšší větve. Po lese šlo jen slyšet volání: „Tady, pojď tady! Pomůžu ti! Vylez nahoru! Podej mi tlapku!“ Zvířátka se snažila utéct před vodou, která se zvedala a tekla po lesních pěšinách. Schovat se snažila i veverka Barka. A podařilo se jí to. Vyšplhala se na tu nejvyšší větev spolu s ostatními veverkami. Pevně se držely stromu, čekaly, až přestane pršet, voda se trochu uklidní a pak klesne.

Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec voda začala ustupovat. Po chvíli přiletěli ptáčci a zvířátkům hlásili: „Zem je suchá, můžete slézt ze stromů. Je to dobré. Je to bezpečné. Vše jsme obletěli a zkontrolovali.“ Zvířátka vyšla ze svých úkrytů, slezla z větví a šla se podívat, jakou spoušť voda udělala. Některá zvířátka hledala i své kamarády nebo sourozence. Protože když začalo pršet, všichni se rychle schovali na různých místech. I veverka Barka hledala svou maminku.

Skákala po stromech a volala: „Maminko, kdepak jsi?!“ Za chvíli už veverka Barka byla unavená. Prohledala snad všechno. Smutně si sedla na konec větve a nevěděla, co dělat dál. Najednou ale zavětřila čumáčkem zvláštní vůni. Jednu a pak další a zase jinou. Lesem se vznášely po dešti různé pachy. Od květin, od mechu, od kapradí, od hříbků. V tu chvíli na to veverka Barka přišla. „No jasně, najdu maminku podle vůně. Ona jediná voní po burákovém másle,“ pomyslela si veverka a hned skočila na další větev. Zvedla čumáček do největší výšky a nasála všechny pachy, které se nesly lesním vzduchem. Pak to zkoušela na další větvi a na další, až jednou opravdu ucítila trošičku burákového másla. Veverka Barka se nadechla čumáčkem ještě jednou. Skočila tam, kde cítila tu známou vůni, a zase se co nejvíce nadechla čumáčkem.

Vůně burákového másla sílila. Veverka zrychlovala. Skočila a nadechla se, skočila a nadechla se. Šla za vůní své maminky. Ve větvích našla maminku. Ta se rozhlížela do všech stran a hledala svou veverku Barku. Když se uviděly, skočily k sobě na strom a pevně se objaly. Veverka Barka byla šťastná. Zabořila svou hlavičku do maminčiny náruče a zase cítila tu důvěrně známou vůni burákového másla.