Jak světlušky pomohly víle

Hluboko v lese, až tam, kde stromy tak hustě rostou, že dělají černočernou tmu, je malý rybník. Jeho hladina se jen občas zatřpytí ve svitu měsíce. Kolem něj je tma. Nikdo z lidí k němu nechodí. Každý večer se u něj ale objevují víly. Tančí kolem něj, jemně si namáčí své bosé nohy a jejich slabounký chichotavý hlásek se rozléhá po celém lese, jako by se vznášel po větru.

Vždy, když svůj večerní taneček víly skončí, jedna z nich u rybníku zůstane a hlídá ho až do rána. Celou noc ho musí strážit, aby v něm zůstala ta kouzelná vílí moc. Není to nic těžkého hlídat rybník, pokud ovšem nemáš strach ze tmy. A to právě dnes víla měla. Všichni jí říkali Bojanka. A to proto, že se hodně věcí bála. Ale úplně nejvíc se bála tmy.

Nadešel dnes večer, kdy měla hlídat rybník ona. Nevěděla, co si počít. Víly si odtančily svůj taneček a víla Bojanka měla hlídat rybník přes noc. Sedla si na trávu vedle něj a pohledem hladila jeho hladinu. Všechno v lese ztichlo. Vše se zahalilo do tmy. Strach víly Bojanky sílil. Aby na něj trošku zapomněla, začala si potichounku zpívat.

Zavřela oči a spustila: „Bojím se, bojím velké tmy a ticha kolem mě. Budu ale odvážná a zvládnu to úplně. Kdybych ale měla tady malé světýlko, pomohlo by mi to malinko.“ Jak si tak prozpěvovala, její hlásek se rozléhal po celičkém lese. Pomalu se vznášel po větříku a prolínal se tou černočernou tmou, která na les padla.

Zpěv víly Bojanky slyšely i světlušky. Malincí broučci, kteří dokázali posvítit svým vlastním tělem. Chvíli poslouchali, jak Bojanka zpívá. A pak jedna ze světlušek říká: „Chudák holka, má to těžké. Pojďte, posvítíme jí, ať se tak nebojí.“ Ostatní světlušky souhlasily a šly za vílou k rybníku. Pozorně poslouchaly, odkud ten zpěv přichází, aby v lese nezabloudily někam jinam. Když se přibližovaly k rybníku, už viděly sedící vílu na kraji břehu, jak si zpívá. Potichu ji světlušky obešly a utvořily kolem břehu rybníku kruh. Pak se natočily tak, aby jejich světýlka byla vidět co nejlépe.

„Tak teď, můžeme, rozsviťte se,“ řekla jedna ze světlušek. V tu chvíli rybník vypadal, jako by měl svítivý opasek kolem celého břehu. Víla přestala zpívat a jen se usmívala a nevěřícně kolem sebe koukala. Byla to nádhera! Černočerná tma úplně zmizela. Světýlka ozařovala celou krajinu tmavého lesa. Noc už nebyla tak strašidelná a černá. Byla krásná. Víla Bojanka se radostí roztančila.

„Děkuji, děkuji, moje milé světlušky, zachránily jste mě!“ volala svým líbezným hlasem. „Nemáš za co, lesní vílo! Dneska jsme pomohly my tobě, jindy zase třeba můžeš pomoci ty nám. Tvorové z lesa si přece musí pomáhat,“ ozývalo se zpoza malých světýlek.

Tu noc víla Bojanka strážila rybník beze strachu. Věděla, že na to není sama. Světlušky se jí nesmály, že se bojí tmy. Ale naopak jí pomohly. A tak víla Bojanka byla připravená pomoci zase někdy světluškám.