Jak sloník Toník našel čtyřlístek

Jednoho krásného dne se malý sloník Toník procházel po africkém safari. Najednou, u jednoho stromu, kde zrovna snídal, si všiml malého čtyřlístku.

„Jéé, no teď budu mít štěstí jako hrom! Musím si jej dát za ucho, aby mě štěstí nikdy neopustilo!“ A tak vzal svým malým chobotem čtyřlístek a položil si jej za ucho.

A opravdu, kudy šel, tudy ho provázelo štěstí – cestou k vodě našel strom plný krásného ovoce, kde si po vydatné svačince dal krátkého šlofíka. Jakmile se vzbudil, hned zkontroloval, jestli je čtyřlístek stále na místě a vydal se dál na cestu k vodě. Toník se už chystal udělat první krok do krásného jezírka, ale v ten moment zafoukal silný vítr. Až pozdě si Toník všiml, že je jezírko plné bahna a uvízl. „Nic se neděje, vždyť mám přeci čtyřlístek, ten mi z této prekérní situace pomůže.“ Ale když chtěl chobotem čtyřlístek zkontrolovat, s hrůzou zjistil, že jej odvál vítr. „Co si teď počnu? Už se odsud nikdy nedostanu. Bez čtyřlístku jsem v pasti.“ říkal si Toník a začal volat o pomoc. „Pomóc, pomóc, zachraňte mě někdo!“

Toníkovo zoufalé volání o pomoc zaslechl jeho sloní kamarád Vojtík. „Téda, to znělo jako když Toník volá o pomoc, musím se tam zaběhnout podívat.“ A vydal se na cestu. Po pár metrech uviděl Toníka, jak nešťastně až po kolena stojí v blátě a nemůže se hnout. „Co si vyváděl Toníku, jak ses tam dostal?“ ptal se Vojtík. „Ahoj Vojtíku, našel jsem čtyřlístek a chtěl jsem se jít vykoupat, ale vítr mi ho odvál, už budu mít napořád smůlu. Pomůžeš mi prosím?“ zeptal se Toník. „To víš, že pomůžu. Podej mi chobot a já tě vytáhnu. Raz, dva, tři!“

Jakmile byl Toník venku z bláta, moc Vojtíkovi děkoval. „Vojtíku, ty jsi tak skvělý kamarád, mám štěstí, že tě mám.“ A v ten moment si to Toník uvědomil. K tomu, aby měl takového kamaráda, jako sloníka Vojtíka, žádný čtyřlístek nepotřeboval. Nejlepší přátele a rodinu totiž měl, a to vše bez pomoci štěstěny.