Jak skřítek Drabík zachránil děti před Plížáky

Bylo pondělí a děti si hrály ve školce s hračkami. Honzík si stavěl z kostek velikou věž a Čenda jezdil kolem s autíčkem. Maruška seděla u stolečku a kreslila si. Mezi nimi běhal neposedný Bertík s pterodaktylem v ruce a předstíral, že loví jiné dinosaury. 

Najednou Bertík zatočil s ještěrem k Honzíkově věži a celou mu ji zboural. Honzík byl moc smutný, už ji měl tak vysokou!

„Omluv se,“ zakňoural na Bertíka. Rozplakat se naplno styděl.

Jenže Bertík se místo omluvy zasmál. „Můj pterodaktyl ničemu neuhýbá!“

Honzík se naštval a zbylé kostky vztekle zahodil pryč. Jen taktak, že netrefily Čendu na koberci. 

„Paní učitelko, on po mně hází kostky,“ volal Čenda.

„Nežaluj, žalobníčku,“ zabručel nakvašeně Honzík. 

„Nejsem žalobníček, ty trubko vytroubená.“

Maruška se otočila na rozhádané kamarády.

„Takhle byste spolu mluvit neměli,“ napomenula je. „To není hezké.“

„Co to maluješ za obludu?“ zeptal se místo toho Bertík. 

„To není obluda, ale skřítek Drabík, co ho máme na školce,“ opáčila Maruška a mrskla po něm pastelkou.

Než se strhla další hádka, přišla paní učitelka. Svolala si děti k sobě, aby je pokárala. Vysvětlila jim, že takhle se k sobě přece chovat nemohou a že by se měli jeden druhému omluvit. Ale omlouvat se jim nechtělo.

„Mně maminka říkala, že kdo zlobí, na toho v noci přijde Plížák,“ ozval se jeden ze starších chlapečků, který měl jít za rok do školy. 

„Co je Plížák?“ ptal se Bertík.

„Plížák panelákový je malá chlupatá příšera. Vypadá trochu jako chlupaté kotě, ale má černé nebo rudé oči, které ve tmě svítí. Všechny zlobivce lechtá drápy. Jakmile ti bude čouhat noha zpod peřiny, bude ti okusovat nehtíky. Že se blíží, poznáš podle blížícího se funění a škrábání drápků. A když se na tebe vrhne, nic ti nepomůže. “

„To by snad stačilo,“ ukončila paní učitelka strašidelné vyprávění, když viděla, že se Honzík, Čenda, Bertík i Maruška dívají s lehkými obavami v očích.

Odpoledne si děti vyzvedly jejich maminky a všichni se rozešli do svých domovů. Když si Bertík večer lehal do postele, měl divný pocit. Nezaškrabkalo něco tam u dveří? Kdepak, to jen přišla maminka dát mu pusu na dobrou noc. Zhasla světlo a odešla. Bertík zůstal sám a pokoušel se usnout.

V noci uslyšel jiné škrabkání. Něco tu funělo. Chtěl schovat nohy pod peřinu, ale peřina byla pryč. Kam se poděla? Na bosé noze ho něco polechtalo. Rychle přitáhl nohy k sobě. Byl si jistý, že kolem postele chodí Plížák. Přišel mu okusovat nehtíky! To ne!

„Já už to neudělám! A kamarádům se omluvím!“ sliboval a třásl se strachy.

Najednou zahlédl rudé zářící oči. Než stačil vykřiknout, objevil se skřítek Drabík. Přesně ten samý, jakého kreslila Maruška. 

„Kšic, kšá, potvoro! Běž od něj pryč a už se nevracej!“ volal skřítek a plašil Plížáka, až mu bambulky na čepici poskakovaly.

„Už můžeš v klidu spát, Bertíku. Když splníš, co jsi slíbil, budu tě i nadále chránit.“

„Ty jsi Drabík z naší školky,“ vydechl překvapeně Bertík.

Skřítek se usmál a zmizel. Bertík usnul a spal až do rána.

Druhý den se ve školce sešli všichni čtyři kamarádi. 

„Promiň,“ řekli všichni současně. Hned se na sebe překvapeně podívali.

A Bertík začal vyprávět, co se mu v noci stalo.

„Mně se stalo to samé,“ řekla Maruška. „Ale maminka říkala, že to byl jenom sen.“

„Mně se to zdálo taky. Úplně přesně,“ přisvědčil Honzík.

„Mně taky,“ souhlasil Čenda.

„Nebudeme zlobit. A kazit si hraní. Jinak by nás příště Drabík určitě nemohl ochránit,“ rozhodly se děti.

Když odcházeli to odpoledne ze školky, každý z nich se otočil, aby se podíval na obrázek Drabíka a zašeptal: „Díky, Drabíku.“