Jak si zvířátka hrála s velikonočními vajíčky

Zvířátka mají také ráda jaro. No a Velikonoce jak by smet. Každé z pěti zvířátek dostalo od velikonočního zajíčka vajíčko. A protože si zvířátka hrají stejně ráda jako děti, rozhodla se, že budou s vajíčky hrát hru. 

Na zahradě se sešli pes Azor, beránek Bečka, osel Hýkal, kočka Ája a morče Píďa. Hra spočívala v tom, že každý bude kutálet své vajíčko po trávě. Čí vajíčko se dokutálí nejdál, ten bude vítězem a vyhraje čokoládového zajíce.

Jako první kutálel své modré vajíčko osel Hýkal. Kutálelo se po zelené trávě pěkně rovně, po chvilce se zastavilo.

„Che, jsem zvědavý, kdo moje vajíčko předjede, í-á hehe,“ zasmál se Hýkal.

Druhá na řadě byla kočka Ája. Šťouchla chlupatou packou do vajíčka. Červené vajíčko se začalo měkce kutálet trávou. Předjelo modré vajíčko osla Hýkala a zastavilo se o krtinu. Ája se chtěla už už radovat, když tu se hromádka zachvěla a vykouknul z ní krtek. 

„A hele,“ povídá krtek vesele, „nadílka je tady! Našel jsem nadílku!“ Krtek popadl červené vejce a zmizel zpátky v krtině.

„Počkej! To bylo moje!“ volala Ája, ale krtek už byl dávno pryč. Áji bylo jasné, že čokoládového zajíce dnes nevyhraje. Osel Hýkal tedy zůstal ve hře. Porazí ho třetí soutěžící?

Zvířátka napjatě čekají, ale nic se neděje. 

„No tak, Azore, už kutálej,“ naléhal beránek Bečka na psa.

Jenže Azor jen hlasitě mlaskal.

„Já už nemám čím,“ zahuhlal s plnou pusou. On to své vajíčko snědl i se skořápkou! Teď si právě snažil sundat z jazyka tlapkou střípky skořápek. 

„Ty jsi ale trdlo,“ povídala mu Ája. 

„Promiňte, když já už měl hroznej hlad.“

Čtvrtý se připravil beránek Bečka. Rozkutálel své vajíčko, že předjelo vajíčko osla Hýkala, přehnalo se přes krtinu a hnalo se ještě kousek dál do trávy, kde se zastavilo. 

„Jsem jasný vítěz. Promiň, Píďo, ale ty nemáš takovou sílu. Jsi moc malé morče,“ povídá beránek Bečka.

„Píďo? Kde jsi?“

Všichni koukají, místo Pídi se startem kutálí veliké žluté vejce. Kutálí se trávou pořád vpřed, míjí vajíčko osla Hýkala, vyhnulo se elegantně krtině a žene se pořád dál. Už dokonce míjí i vajíčko beránka Bečky! A pořád se žene dál!

Zvířátka napjatě sledují, jak se konečně žluté vajíčko zastavilo v trávě na konci zahrady.

„Morče Píďa vyhrálo!“ volají nadšeně i překvapeně zároveň zvířátka. 

„Ale kde je?“

Píďa tu nikde nebyl.

Najednou se žluté vajíčko na konci zahrady rozbalilo a zamávalo jim morče se zádíčky natřenými na žluto. 

„Morče Píďa je to vajíčko!“ zvolal nevěřícně pes Azor. „Nabarvilo se na žluto a svinulo se do klubíčka. Ještě, že jsem ho nesnědl!“

„To muselo být namáhavé, dělat celou dobu kotrmelce,“ obdivovala morče kočka Ája.

A tak morče Píďa vyhrálo čokoládového zajíce. S ostatními zvířátky se o něj rovným dílem rozdělilo.

„Přece jen jsem nehrálo podle pravidel,“ přiznalo.

„Už o tobě nikdy neřeknu, že jsi malé a slabé morče,“ povídal beránek Bečka. „Dřímá v tobě velký bojovník, morčáku.“

Zvířátka snědla čokoládového zajíce a zůstala se spokojeně vyhřívat na slunci. U toho jistě přemýšlí, co podniknou příště.