Jak si užít déšť

Každé období je něčím zvláštní. Například na podzim začíná padat listí, vítr má větší sílu a častěji prší. Některé děti nemají podzim rády právě kvůli dešti. Jiné si ale dokáží i toto období užít. Stejně jako Martinka. Copatá blondýnka s modrýma očkama a nekonečným úsměvem. Martinka, i když už je velká, chodí přece do první třídy, miluje skákání v kalužích. A proto, když prší, jásá. Nebylo tomu ale tak vždycky.

Když byla Martinka malá, neměla ráda vodu. Jakoukoliv. Jednoho dne ale nelibost k vodě prolomila. Když měla jít ze školky domů, venku se rozpršelo. Martinka stála ve dveřích školky, mračila se na celý svět a nechtěla vykročit ven. „Mami, ty jsi nevzala deštník, ani pláštěnku?“ mrzutě se ptala malá dívenka, co chtěla zůstat suchá. „Ne, zlatíčko, nevzala. Pojď, to proběhneme,“ usmála se maminka na svou holčičku. Ta se ale nechtěla ani hnout.

Najednou ale uslyšela nebo zvláštního: „Jupí, to je paráda! Plesk a ještě jednou plesk. Hurá!“ „Co to je?“ ptala se Martinka maminky. „Co? Já nic neslyším,“ nechápala maminka. Martinka ale zase slyšela, jak někdo vykřikuje: „To je paráda! Skáču! Letím! Padám! Plesk.“

Martinka se začala rozhlížet kolem sebe. Přece se jí to nezdá. Opravdu někoho slyší. Zadívala se pořádně do deště a v tu chvíli to spatřila. Kapky, které padaly na zem, si to náramně užívaly. Jedna, druhá, třetí. Další a další. Vždy, když letěly dolů, volaly: „To je skvělé, já letím! A už to šplíchne. Hurá!“

Martinka koukala na déšť. Nevěřícně natáhla ruku a jedna z kapek jí spadla do dlaně. Chvíli se jen tak kutálela v malé ručce. Když se zastavila, narovnala se a zeptala se: „Martinko, proč nemáš ráda déšť? Vždyť je to fajn šplíchat a cákat se ve vodě. Padat nebo skákat v kalužích a přitom odrážet vodu do všech stran. Je to legrace. Navíc déšť je užitečný. Kdyby nebyl, všechno by uschlo. Tráva, květiny, zvířátka by neměla co pít. Je dobré, když občas zaprší.“

„Takže se mi to nezdá? Ty opravdu mluvíš? A ostatní kapky taky?“ udivovala se Martinka. „Ano, mluvím, a ano, je nás víc, kdo mluví. Ale slyší nás jen děti. Dospělí už ne.“ „Aha“ přemýšlela dále Martinka. „A vážně myslíš, že je to fajn skákat v kalužích? Vím, že je voda užitečná, ale když já prostě nejsem ráda mokrá.“ „Tak to zkus, Martinko. Užij si to, že prší. I déšť může být hezký. Jak ti to maminka dovolí, tak se namoč. Odraz vodu do všeho stran,“ řekla kapka a skutálela se z dětské dlaně na zem.

Martinka nad tím přemýšlela. Třeba by to opravdu mohla zkusit. Ty kapky vypadaly tak šťastně a ona chtěla taky být. Dřepla si tedy na práh u dveří od školky a rukou si nejdříve opatrně zacákala do kaluže. Opravdu jí to přišlo legrační, a tak se pousmála. Když maminka Martinku pozorovala, nevěřila svým očím. „Co to děláš, zlatíčko?“ zeptala se své malé dcerky, která čupěla u kaluže a prstem v ní trošku cákala. „Zkouším, jaké to je, zamočit se a zacákat. Kapky říkaly, že je to fajn. A že je to legrace. Že to mám zkusit,“ vysvětlovala Martinka.

Maminka se nechápavě podívala. „Tak, říkáš, kapky, jo?“  usmála se maminka. Martinka kývla na souhlas. „Tak když ti to říkaly kapky, to se musí vyzkoušet pořádně,“ řekla maminka a poskočila si v nejbližší kaluži. Martinka vykulila oči, co to maminka dělá? „No co, ty sis myslela, že já to neumím? Taky si umím užít déšť. A když to jde, tak to taky udělám. Teď už jdeme rovnou domů. Nevadí, když se zamočíme a zašpiníme. Doma se usušíme a převlečeme. A zima taky není. Je ideální čas poslechnout kapky a užít si kaluže a pršení. Tak pojď, holčičko, ukaž, jak to umíš,“ pobídla maminka Martinku.

Ta, jak viděla maminku brodit se deštěm a u toho si prozpěvovat, neváhala už ani minutu a vyběhla do deště ven. Skákala si v kalužích, tančila si v dešti a smála se od ucha k uchu. Kolem sebe jen slyšela volající kapky: „To je super, koukej na mě, já letím!“ Od té doby má Martinka déšť ráda. Dokonce se na něj těší. Když už začíná pršet, ptá se maminky, jestli je teď ten správný čas na to užít si déšť. A pokud maminka řekne ano, Martinka vyběhne ven a tančí spolu s kapkami deště.