Jak si pejsek roztrhl kalhoty

Byl jeden z krásných parných letních dnů a pejsek s kočičkou se rozhodli, že jen tak nebudou sedět doma a vyrazí na výlet. Dlouho přemýšleli, kam by se jen mohli podívat, až to pejsek vymyslel. „Půjdeme se koupat k jezeru,“ sdělil s potěšením v očích kočičce. Kočička souhlasila a vydali se na cestu, která není příliš dlouhá.

Sluníčko krásně hřálo a na obloze nebylo vidět ani jediný mráček. Jak si tak vykračovali, najednou spatřili ohradu a v ní ovce a berany. Tito si pochutnávali na zelené travičce. Pejsek si postavil hlavu, že se chce na beranovi povozit. Kočička mu to dlouho rozmlouvala, ale pejsek si nedal říct. Ona od samého začátku věděla, že to nebude mít šťastný konec. Pejsek byl ale rozhodnutý a vlezl do ohrady. Beran se na něj škaredě podíval, čemuž pejsek příliš pozornosti nevěnoval. Avšak když se beran na pejska rozeběhl, pejsek vzal nohy na ramena a utíkal až k ohradě, kterou chtěl přeskočit. Zachytil se o ni ale svými kalhotami a musel počkat na kočiččinu pomoc.

Po této příhodě pokračovali k jezeru. Když se pejsek otočil, kočička spatřila díru v jeho kalhotách, kterou byla potřeba zašít. „Nit s sebou nemám,“ sdělila kočička. „Zašijeme to žížalou,“ zaradoval se pejsek. Kočička uchopila žížalu, která se zrovna chystala zalézt do země. Díru zašila a zase vykračovali k jezeru.

Jakmile tam došli, zjistili, že pejsek má v kalhotách opět díru, a to na stejném místě. Žížala se z pejskových kalhot totiž dostala na svobodu. Nakonec tedy vyrazili zpět domů a tam kočička pejskovi díru řádně zašila – jehlou a nití. Pejsek se alespoň ponaučil, že nemá strkat nos tam, kam nemá. Samotnému by se mu přece nelíbilo, kdyby mu někdo cizí bez pozvání prolézal jejich chaloupku.