Malý Honzík se každý večer koupal, ale tuze nerad měl mokrou hlavu. Když mu maminka chtěla umýt vlásky, začal brečet, křičet, plácat rukama kolem sebe a nebylo s ním pořízení.
Co naplat, vlásky je potřeba mýt, a tak se maminka nedala odbýt a vlásky Honzíkovi umyla. Nepomohly mu slzy v očích ani křik, ale vlásky měl umyté. Kde se vzala, tu se vzala černá malá kočička.
Propletla se mu mezi nožkama, přitulila se k němu a nechala se dokonce hladit za ouškem. Malý Honzík měl kočky moc rád, ale kočička si ho jindy nevšímala.
Honzík si pod nosem brblal: „Kočičko, kde ses mi schovávala? Proč si se mnou nechceš hrát a vždycky utečeš?“
„Co by, my kočky máme rády čistotu, a ty máš vždycky špinavou hlavičku, tak jsem si tě nevšímala,“ vrněla spokojeně kočička na klíně. „A když si necháš zítra umýt vlásky, přijdu zase.“
Honzík tak večer spokojeně usnul s kočičkou u sebe.
Malý Honza se na druhý den už pomalu nemohl dočkat večera, až mu maminka zase umyje vlásky a kočička se u něj objeví. Maminka měla radost a nemohla tomu ani uvěřit, když jí Honzík sám poprosil, ať mu umyje hlavičku.
Od té doby vždycky, když vylezl z vany a zalezl do postele, spojeně usínal s kočičkou v náručí.
