Jak se z žabáka Kuby stala princezna Kristýna

Znáte ty pohádky o princích a princeznách zakletých v žábu? My děti víme, že i v našem nepohádkovém světě se občas nějaká taková žába najde. Ale copak nám rodiče dovolí to vyzkoušet a nějakou žábu políbit? Když s maminkou nebo tatínkem venku na žabku narazíte, tak se rozplývají: „Jé, žabka, honem, pojď se podívat.“ A když ji chcete chytit, tak hned: „Fuj, nesahej na ni.“ Prý jsou blé a některé ještě k tomu jedovaté. Vypadá to, že žáby v našem světě jsou prostě odsouzeny být žábami navěky. Jiné je to však ve světě hraček. I v něm totiž můžete na zakleté zvířátko narazit, jen ne tak často.

Jednou večer, když jsem se koupala ve vaně plné pěny a hrála si s rybkami a kačkami, skočil ke mně do vany gumový žabák, kterému jsem kdysi dala jméno Kuba. Na hlavě má zlatou korunku, takže mě už dřív napadlo, jestli to není zakletý princ. Tehdy jsem ale ještě nevěděla, jak se takoví zakletí princové vysvobozují. Že je třeba je políbit, jsem zjistila až docela nedávno, když jsem konečně nechala maminku dočíst pohádku před spaním do úplného konce.

Vzala jsem tedy Kubu do ruky a dala jsem mu pěknou pusinku. V tu ránu se stalo kouzlo a ve vaně se mnou místo žabáka Kuby seděla princezna v krásných třpytivých šatech. A hned spustila: „Co to je? Jsem celá  promočená a všude mám pěnu. Kromě toho nejsem žádný Kuba. Jsem princezna a jmenuji se Kristýna.“

„Ahoj princezno Kristýno. Já jsem Mája. Promiň, že jsem si myslela, že jsi princ,“ snažila jsem se ji uklidnit. To se mi nepodařilo, princezna dál mlela tu svou: „Tak podívej se, Májo, já jsem velice vznešená princezna. Můj tatínek je králem největšího a nejbohatšího království na světě. Zlá čarodějnice mě ze závisti proměnila v žábu. Ještě k tomu v gumovou. Víš, co skladů jsem procestovala, než jsem doputovala do hračkářství? A víš, jak jsem tam trpěla mezi těmi bezvýznamnými gumovými figurkami? Pak jsem se dostala k vám a těšila se, že konečně přijde vysvobození. Ale ne. Místo toho jsem se musela  každý den potupně cachtat ve vodě s nějakými kachnami a rybami.“

„To nejsou to jen tak nějaké kachny a ryby!“ bránila jsem svoje hračky, „Kačky i rybky jsou moje kamarádky. Nemůžeš o nich mluvit tak škaredě.“

Princezna nebyla zvyklá, že by se jí někdo postavil na odpor. Zarazila se a nevěděla, co říct. Po chvíli zapištěla: „Já můžu mluvit, jak chci! A dostanu tady konečně osušku a suché šaty?“

To už nevydržela maminka, která byla v koupelně se mnou a při koupání na mě dohlížela. Princeznino chování ji rozpálilo: „Tak pozor, ty princezno, u vás doma ti takové chování a rozkazování možná trpí, ale tady nejsi ve vašem království. Jsi v našem domě. Já ani Maruška nejsme tvé komorné. Kromě toho tě Maruška právě vysvobodila ze zakletí, takže bys mohla projevit trochu vděku a chovat se k nám s úctou.“

Zdálo se mi, že se princezna na chvilinku začervenala. Pak se vyškrábala z vany a pokorně povídá: „Májo, děkuji ti za vysvobození. Mohla bych teď, prosím, dostat osušku a suché šaty?“

Maminka podala princezně ručník a ze skříně donesla jedny své šaty. Princezna se osušila, oblékla a v maminčiných šatech se pyšně nakrucovala před zrcadlem.

„Hezké šaty,“ připustila, „sice na můj vkus příliš jednoduché, ale i tak mi sluší. A teď bych si dala nějakou výbornou večeři. Nejedla jsem už pěkně dlouho a mám obrovský hlad.“

„Tak pojďte, budu dělat topinky se sýrem a slaninou. Maruška je má moc ráda,“ řekla maminka, vytáhla mě z vany a osušila. Když jsem si oblékla pyžamo, dostala jsem od maminky pokyn, abych mezitím, než připraví večeři, provedla Kristýnu naším domem a ukázala jí své vlastní království.

Princeznu to v mém pokojíčku ovšem vůbec nebavilo. Moje hračky ji nezajímaly, nad všemi ohrnovala nos. Vlastně pořád na něco reptala. Ten gauč na sezení není dost nóbl, tam je na zemi smítko, tam na skříni trochu prachu.

„S hračkami si už dávno nehraju. Do toho malinkého stanu rozhodně nevlezu. A ten tvůj výhled z okna? No tak k tomu se snad ani nebudu vyjadřovat,“ zakončila své remcání. Nechala jsem princeznu v pokojíčku a vyběhla jsem za maminkou do kuchyně.

„Maminko, ta princezna je hrozná. Nechce si se mnou vůbec hrát, nic se jí nelíbí, pořád jenom brblá. Já ji tady nechci.“

„Ale co s ní budeme dělat? Žábu už z ní zpátky neuděláme a vyhodit ji nemůžeme. Vždyť se v našem světě vůbec nevyzná,“ přemýšlela maminka. Nakonec rozhodla: „Navečeříme se a uvidíme. S plným žaludkem se jí třeba zvedne nálada.“

Nachystala večeři na stůl, zavolala na Kristýnu a taky na tatínka, který sekal venku zahradu. Během chvilky jsme byli všichni u stolu.

„Tatínku, toto je princezna Kristýna. Byla zakletá v žabáka Kubu. Při kupkání jsem ji vysvobodila,“ představila jsem tatínkovi našeho čtvrtého spolustolovníka. Tatínek chtěl Kristýnu pozdravit a přivítat, ale stihl se pouze nadechnout. Princezna mu nedala šanci: „Tomu říkáte večeře pro královského hosta? Čekala bych alespoň pečené holoubátko. A snad nebudete jíst se mnou. Princezna u jednoho stolu s poddanými? Kdo to kdy viděl!“

„Tak prr!“ zahřměl tatínek, „My nejsme žádní vaši poddaní! Uvědomte si, že jste u nás na návštěvě. Dostala jste suché oblečení a najíst. Místo poděkování nás tady peskujete. Jestli se vám naše rodina a zvyky nelíbí a myslíte si, že se jinde budete mít lépe, můžete klidně odejít.“

Dalo by se čekat, že po tomhle bude princezna trochu pokornější, jenomže ona ne. Vydala ze sebe jen: „Pche,“ a už si to mašírovala ke dveřím. Od vchodu ještě zaječela: „Jdu najít někoho, kdo má koně a kočár a odveze mě domů na náš zámek.“

Domem zaburácelo bouchnutí dveří. Tatínek pod vousy zabručel: „Nazdar,“ mávl rukou a dal se do jídla, jako by se nic nestalo.

„A je pryč,“ prohlásila jsem.

„Pro teď,“ usoudila maminka, „myslím, že ji brzy budeme mít zpátky. S tou svojí nafoukaností rozhodně u nikoho nepochodí.“

Jste zvědaví, jestli měla maminka pravdu? Měla. Ale to už je jiný příběh.