Jak se princezně Auroře naplnil sen

Milé děti, určitě si vzpomínáte na krásnou princeznu Auroru, která žila na hradě spolu se svým otcem, mocným a pyšným králem Ohrnosem. Princezna však viděla ve svém otci i to dobré a velmi chtěla otevřít jeho zamrzlé srdce. Věděla, že to musí změnit, nechtěla přece, aby se ho všichni na hradě báli.

V jednu pochmurnou noc plnou těžkých kapek padajících na hrad se princezničce Auroře zdál zvláštní sen. Ve svém snu se ocitla na barevné louce, kde potkala kouzelnou vílu, která ji přivedla k princeznině mámě – královně, která před mnoha lety zemřela. A právě v tomto kouzelném snu dala královna své dcerce Auroře cennou radu, jak má svému otci otevřít jeho chladné srdce.

Po zvláštním snu, ve kterém Aurora dostala od své maminky radu, princezna věděla, co musí udělat. Máma, královna, jí ve snu poradila, aby otci uvařila čajík z heřmánku, který kvete v královské zahradě. Byl to totiž čaj, který mu jeho žena, královna, vždy vařila.

Zlatovlasá Aurora, plná naděje ze snu, který v noci měla, vyskočila z postele na nohy, oblékla si krásné princeznovské žluté šatičky a vydala se do královské zahrady. Potulovala se královskou zahradou a vesele si prozpěvovala. Byla přesvědčená, že její máma měla pravdu a že to skutečně vyjde. A tady, za krásným rozkvetlým keříkem plným růží, schovával se heřmánek.

Princezna Aurora se opatrně sehnula a utrhla bílé kvítky, které si vložila do proutěného košíku. Potom se vydala do královské kuchyně, kde uvařila vodu na čaj. Do vroucí vody v hrnci vložila kvítky a počkala, až se čajík uvaří. Čajík pak z hrnce přelila do zdobeného porcelánového šálku a vydala se do královské komnaty svého otce.

Jak kráčela chodbami zámku, ruce se jí třásly. Vyjde to, musí, říkala si princezna nervózně. Za okny hradu ptáčci vesele prozpěvovali a podporovali ji v její cestě do královy komnaty. Princezna opatrně zaklepala na dveře otce.

„Prosím?“ zamumlal si král pod nosem. Aurora sáhla po klice dveří a pomalu vstoupila do velké komnaty. Její otec stále ležel v posteli, pořád bylo totiž časné ráno. „Přinesla jsem ti čaj, táto,“ promluvila opatrně princezna a podala heřmánkový čaj otci. Král se chabě pousmál, chytil porcelánový šálek do ruky, stále z něj šla horká pára… a pomalu se napil. Tehdy se král rozplakal. Nebyl to však pláč ze smutku. Byl to pláč radosti. Král najednou ztratil řeč.

„Co se děje?“ zeptala se princezna stojící nad postelí krále. „To je ten nejlepší čaj, jaký jsem kdy měl. Připomněl mi krásné období mého života,“ řekl král, postavil se a vroucně svou dceru po dlouhých letech objal. A princeznin sen se splnil. Její máma měla pravdu. Jeden doušek čaje odemkl chladné srdce krále, které bylo tak dlouho zavřeno.

Od toho rána se král skutečně změnil. Začal si lidí vážit a ctít, na pýchu dávno zapomněl. Své dcerky, princezny Aurory, si vážil a každé ráno se spolu procházeli po královské zahradě, kde vzpomínali na krásné chvíle, které spolu i s královnou prožili. Aurora byla konečně šťastná a vděčná za sen, který měla, protože právě ten sen jí otevřel bránu k srdci jejího otce.