Jak se méďa probudil uprostřed zimy

Byla hluboká zima, všude plno sněhu. V medvědím brlohu bylo slyšet hlasité chrápání. Medvědi spali zimním spánkem. Ale co to? Někdo zamrkal do tmy, zívnul si a protáhnul se. Malý méďa vstával.

„Haló, vstávejte, kamarádi, chci si jít hrát ven,“ houknul na ostatní spáče z brlohu.

Medvědi ale spali tak tvrdě, že mu nikdo neodpověděl. Malému méďovi to nevadilo. Najde si na hraní jiného kamaráda. Třeba jezevce nebo ježka, s těmi si hrál na podzim a byla s nimi velká legrace.

A tak se malý méďa vyhrabal ven do sněhu. Les vypadal úplně jinak, než si ho pamatoval z podzimu. Všechno bylo bílé. Větve stromů, tráva i pařezy – na všem ležela bílá studená přikrývka. Studený vítr čechral medvídkovi chlupy na těle, že se několikrát otřásl.

„Co tu děláš, medvídku?“ zaslechl nad sebou hlásek. Byla to veverka, která si zrovna louskala oříšek k obědu.

„Jdu si hrát s jezevcem,“ povídal medvídek.

„Ten spí,“ odpověděla veverka. „A ty bys měl taky spát. Vždyť je ještě zima.“

„Proč? Já nejsem unavený.“

„Protože je zima a nikde nenajdeš nic k jídlu,“ vysvětlila veverka.

„Já ale nemám hlad. Chci si s někým hrát.“

A tak medvídek vyrazil k noře, kde bydlel jezevec. Zabouchal na pařez nad norou a zvolal: „Kamaráde, vstávej a pojď si hrát!“

Ale z nory se ozývalo jen hlasité: „Chr, chr, chr.“

„Ach jo, on taky spí. Tak si půjdu pohrát s ježkem,“ řekl si medvídek.

Přeskákal několik pařezů a zasněžených keřů až k obrovské hromadě listí.

„Hej, ježečku, pojď si hrát,“ volal méďa do kupy listí.

Ale z kupy listí se ozývalo jen hlasité oddechování a funění. Ježek spal tvrdým zimním spánkem.

„Ach jo. S kým já si jen budu hrát?“ říkal si méďa.

Smutně se toulal lesem a začal mít hlad. Kde by sehnal něco k jídlu? Dostal chuť na maliny. Ty rostly přece na mezi u lesa. Hned se tam rozběhl. Ale malinové výhonky byly bez listí, suché a zapadané sněhem. Nikde ani malina.

Běžel kolem zajíc.

„Méďo, méďo, ty jsi popleta,“ povídá zajíc. „Ty musíš spát, protože v zimě žádné jídlo neseženeš.“

„Tak proč ty taky nespíš?“ ptal se méďa.

„Já si dělám zásoby. Nanosím si toho tolik, že přes zimu můžu běhat venku a všechno, co potřebuji, mám doma. Ty bys toho ale musel nanosit moc, tak velký brloh nemáte. Proto medvědi přes zimu spí. Na podzim jedí hodně, aby je jídlo vydrželo hřát celou zimu. Nesmí se budit, to pak mají hlad a nic neseženou,“ vysvětloval zajíc.

„Já ale neusnu, když mám hlad,“ fňukal malý méďa.

„Já se s tebou podělím. Najíš se a půjdeš zase pěkně spát.“

Zajíček vzal méďu k sobě na návštěvu, dal mu najíst a pak ho doprovodil k medvědímu brlohu.

„Tak dobrou noc, ty malý popleto. A koukej vstávat až na jaře,“ povídal zajíc méďovi a dal mu pusu na čelíčko, aby se mu dobře spalo.

Méďa zalezl zpět do vyhřátého brlohu. Všichni ostatní medvědi pořád tvrdě spali a hlasitě chrápali. Méďa si zívnul, stočil se do klubíčka a zavřel oči. Ani nevěděl, jak usnul.

A když se probudil, ostatní medvědi vstávali také. Bylo tu jaro. Hurá, jde se vstávat! Venku na něj určitě čekají jezevec s ježkem, aby si mohli spolu v lese hrát.