Jak se Honza učil kovářem

Dokud byl Honza malý kluk, nejraději na píšťalu pískal a na stráni sedával. Když mu bylo šestnáct let, povídala mu máma: „Honzo, vyučíš se kovářem.“ Tak šli ke kováři a ten vzal Honzu do učení.

Hned druhý den ráno postavil kovář Honzu ke kovadlině a povídá: „Přitloukej!“ Honza chytil kladivo a bác! na podkovu. Kus kovadliny ulítl, kladivo padlo na druhou stranu, topůrko bylo přeražené. Honza se začervenal a omlouval se, že on nerad, že si dá příště pozor.

Druhý den přišel sedlák, aby mu koně okovali. Kůň se nedal ani uvázat, jak byl divoký. Kovář povídá žertem Honzovi: „Jeníku, chyť ho, když jsi tak silný.“ A milý Jeník chytil pravou rukou koně, levou rukou mu přidržel nohu a povídá: „Tak kovejte, pane mistře, já ho udržím.“

Jak mistr koníka koval, Honza koně už neudržel, kůň se mu vytrhl a skákal, kopal sebe kolem a než ho znovu chytli, celou kovárnu poničil. Kovář se drbal za uchem, nic neříkal. Ráno si vzal Honzu stranou a povídá: „Honzo, tak to nejde, ty bys mi celou kovárnu zmařil. Silný jsi dost, ale jdi do světa a hledej si štěstí jinde.“

Tak si Honza složil své věci do ranečku a pustil se do světa, ale o tom je už jiná pohádka.