Dianka byla milá mladá dívka. Pořád se usmívala jako sluníčko. Byla vyšší, měla světlé dlouhé vlasy, vždy smotané v culíku, a když se usmála, rozzářily se jí i oči. Moc ráda hrála na kytaru. A taky jí to moc dobře šlo. Vymýšlela si své písničky a pak je hrála a zpívala. Měla ještě jednu zálibu. Měla moc ráda vlaky. Její největší přání bylo, aby mohla cestovat někam daleko vlakem a přitom lidem hrát na kytaru své písně. Udělat s nimi někomu radost a zároveň poznávat nová místa. To bylo ale jen její soukromé přání.
Protože Dianka měla tak ráda vlaky a moc ráda hrála na kytaru, chodila si každý den sednout na kopec ke kolejím. Uvelebila se na trávě, tam, kde měla nejlepší výhled na koleje, a začala hrát a zpívat. Její krásný hlas se rozléhal po okolí. A když z dálky viděla, jak se přibližuje vlak, úplně se jí rozsvítily oči. Pravidelně tudy jezdil. Prosvištěl kolem Dianky jako vítr. Hned si představovala, jak v něm jede.
Dianka měla i své tajemství. Všechna svá přání si od malička psala na lístek a ten dávala do kouzelné krabičky. Tu měla schovanou v pokojíčku doma. Krabičku dostala od své maminky. Měla si do ní psát své největší přání. Maminka jí řekla, že je to kouzelná krabička a že se jí jednou splní. A i když byla Dianka větší, stále si do krabičky schovávala svá přání a doufala, že se jednou uskuteční. A tak byl v krabičce samozřejmě i lístek, kde bylo napsáno: „Milovaná krabičko, prosím, ať můžu cestovat vlakem a hrát lidem na kytaru.“
Jednou, když Dianka seděla na svém oblíbeném místě na kopci u kolejí a hrála na kytaru, stalo se něco zvláštního. Z dálky slyšela, jak se přibližuje vlak. Nejel ale tak rychle jako vždycky. Dokonce začínal brzdit. Nakonec zastavil přímo u Dianky. Z vlaku vystoupila nějaká paní. Nejspíš to byla strojvedoucí a začala na Dianku mávat a volat: „Mladá dámo, pojďte, jedeme, honem, ať nemáme zpoždění, nastupte si.“ Dianka stála na kopci s kytarou v ruce a rozhlížela se kolem sebe, na koho ta paní volá. „Dianko, nekoukej kolem sebe a nastup. Potřebuju rozveselit cestující, budeš jim hrát svoje písničky, ať jim zpříjemníš cestu.“ Teď už si byla jistá, že paní volá na ni. Dianka se rozběhla k vlaku. Naskočila do něj. Vlak se pomalu rozjel. A za chvíli už fičel obrovskou rychlostí.
Paní strojvedoucí posadila Dianku do největšího vagónu. Dala před ni mikrofon a řekla: „Přes tento mikrofon tě bude slyšet celý vlak. Hraj a užij si cestu.“ Dianka nevěřila svým očím. Vzala si kytaru a začala hrát a zpívat. Její hlas a melodie příjemně proplouvaly celým vlakem. Lidé poslouchali, usmívali se a tleskali. Dianka naplnila celý vlak dobrou náladou. Hrála, pozorovala krajinu a přitom viděla, jak se lidem její písně líbí. Byla štěstím bez sebe a užívala si každou minutu.
Po nějaké době vlak dojel zpět na její místo. Než vystoupila, poděkovala a rozloučila se s paní strojvedoucí. Zeptala se jí: „Nechápu to. Jak jste o mně věděla? Proč jste mi to dovolila?“ Strojvedoucí se k ní naklonila a pošeptala jí: „Přání se mají plnit a zvlášť tak dobrým lidem jako tobě. Hraj dál a zpívej. Zase pro tebe někdy přijedu. A piš si svá přání do krabičky, ať se ti zase splní.“ A pak vlak odjel.
Dodnes Dianka neví, jak se paní dozvěděla o její krabičce. O jejím tajemství. Věděla ale, že teď už bude věřit, že se přání můžou splnit. Dianka nikdy nepřestala hrát a zpívat pro lidi. Plnila si svůj sen.
Úžasná, nápaditá pohádka! Děkujeme:)
Pohádka byla krásná 🦄👍🎸
Ahoj Maruško,
Děkuji za krásnou pohádku. Já se jmenuji Tádíček, žiji na Floridě, a mám moc rád vlaky. Tuto pohádku čteme s tatínkem už po mnohokráté a moc se nám líbí, protože na Floridě mnoho vlaků nemáme a tak nám tvá pohádka dělá velkou radost. Měj se krásně, TADEAS (vyťukal sám 🙂 )