Chytrouška si velmi dobře uvědomovala, že to dobrodružství s tou zmrzlinou už se nemůže opakovat. Zmrzlinář, pan Smetana, už podruhé nenaletí na Šediváčkovy „psí oči“. To by se oba dva naši uličníci se zlou potázali. Ale když ona jim tolik chutnala. Hmhm, při sladké vzpomínce na tu dobrotu smutně pofňukávali.
„Jéé, Šediváčku, když si tak vzpomenu na to, jak ta vanilka voněla. Hmhmm, to byla dobrota,“ olizovala se Chytrouška. „No jóó, to máš pravdu. A ty oříšky, ty byly mňam, mňam,“ naříkal Šediváček. „A co kdybychom zaběhli na tu paseku tam pod křivou borovici?“ uvažovala Chytrouška. „Tam je celá stráň porostlá maliním. No, sice to zmrzlinka není, ale aspoň na něčem sladkým si pošmáknem, co ty na to?“ „Jó, no to máš pravdu, zkusíme to tam,“ souhlasil Šediváček.
A tak oba naši malí mlsouni sebou mrskli a šupajdili pod křivou borovici. Když tam přiběhli, tak hurá a šupem vlétli do těch keřů a začali se cpát malinami. Ty byly velké jako polní jahody, červeňoučké jak míšenská jablíčka a slaďoučké jak med lesních včeliček. To byly, panečku, hody, to vám řeknu. No ale dlouho netrvaly. Bodejť by, nic totiž nebývá jen tak zadarmo. Jak se tak ti naši malí loupežníci nacpávali, tak se jim malinové keře vzepřely a začaly se bránit.
Protože maliní bylo husté a dobře se mu na osluněné stráni dařilo, tak svými ostnatými větvemi šlehalo a mrskalo ty dva nezvané hosty po celém jejich těle. Z hustých keřů maliníku pak vylétaly bolestivé výkřiky a jekot obou mlsounů a rozléhaly se na všechny strany – a to jak do široka, tak i do daleka. To byla cena, kterou museli Chytrouška a Šediváček zaplatit za svoji mlsnost. Není potom divu, že tak, jak spěchali sem na paseku, tak stejně rychle se vyškrábali z těch malinových keřů.
A na jejich okraji pak sebou plácli do mokré a husté trávy a otírali a chladili si v ní především ty své poškrábané čumáčky. Packami si je třeli tak silně, že je brzičko i ty pacičky bolely. Jejich hlasité naříkání se doneslo dokonce až do brlohu spícího medvěda Brumlíka, kterého to pochopitelně vzbudilo z odpoledního spánku. A ten samozřejmě z toho velkou radost neměl.
„Brum, brum, brum, už zase nespím a nic se pak nedozvím… Co se mi se zdálo ve spánku, jak jsem pil ten rum ze džbánku, saprlot, co mne to vyrušilo z tak pěkného snu?“ A nabručený vylezl ze svého brlohu a šel po tom halasu, až došel k těm dvěma našim výtečníkům. Když uviděl ty dva zubožené chudáčky a vyslechl jejich stesky, tak se mu jich, starému dobráku, velice zželelo.
„Vidíte, vidíte… Copak to tropíte? Copak rozumu dostatek nemáte? No baže, ještě mladí jste a takovými hokusy pokusy se teprve učíte. No spát už teďka nemíním, a tak vás, vy hlupáčci malí, aspoň něco naučím, brum, brum.“
A tak se pomalu všichni tři společně vydali cestou kolem lesního potůčku směrem k obzoru, kde začínal hustý les a kde jak Chytrouška, tak i Šediváček ještě nikdy nebyli. A tam tím lesem prošli až do míst, kde na trochu projasněné loučce stál uprostřed starý vykotlaný buk. A tam se zastavili.
„Tak, miláčci, jsme na místě, a když zvednete své čumáčky, tak uvidíte moji tajnou cukrárnu, kde se občas i sladkým medem nadlábnu.“
Chytrouška i Šediváček, když zvedli své oči nahoru, tak jim údivem vylezl jazyk z tlamiček. Ale dlouho jim nezůstal jen tak viset, protože oba si s ním začali olizovat své od trnů poškrábané čumáčky. Uviděli totiž – tam nahoře, ve štěrbině kmene – hnízdo s plástvemi medu lesních včel. „Óóóchchch…“ blaženě vydechli oba dva a zvolali: „Méďo, ty kluku huňatá, to je nádhera! To je překvapení, to jsi nám udělal velikou radost!“ A začali si radostně prozpěvovat: „A krucajda a hujaja, to je pěkná cukrárna, to si oba líbit dáme, pěkně se tu namlsáme… a krucajda a hujaja. Méďo, tobě zdar!“ „Nazdar!“ dostalo se jim na oplátku odpovědi od Brumlíka.
A pak jim Brumlík řekl: „Tak, pytlíci, já vylezu tam nahoru na strom a nalámu vám plástve medu. Ty vám pustím potom dolů. Ale pozor si dejte a rychle ten med vycucejte. Včely si med hlídají a zle zloděje bodají. Já mám kožich hustý a jsem velmi tlustý, ale vám nebezpečí hrozí, že ty včely na vás skočí, a tak co si nalížete, také draze zaplatíte. Ty včely vás poštípou, hned jak se na vás nahrnou.“
A Brumlík měl pravdu. Rozzuřené včely se na Chytroušku a Šediváčka vrhly silou nebývalou. Jejich chlupatých tělíček, těch si nevšímaly. Sedaly jim na čumáček a tam je bodaly a štípaly, až ti dva všeho toho mlsání nechali a na zběsilý útěk se vydali. A to kolem potoka, přes paseku a z kopce dolů, až doběhli k rybničnímu molu.
Chytrouška i Šediváček si honem na tu kamennou hráz lehli. Oba se kňučíce bolestí ani nehnuli a své čumáčky poškrábané od trní malinových keřů a poštípané od lesních včel se snažili rychle ve vodě toho rybníka chladit. Ale Chytrouška, jak se natahovala, aby ponořila více svou hlavičku do chladivé vody – bůh ví, jak se to stalo – udělala žbluňk… a spadla do té vodní hlubiny u hráze.
Nikdy ještě v takové hluboké vodě nebyla a plavat neuměla, a tak se v té vodě plácala. Hned se vynořila, hned se ponořila a trochu nadýchla se a že se utopí, se i bála. Už i tu vodu do sebe polykala, andělíčky počítala, když tu náhle zjistila, že když packy roztáhne a ocáskem sem tam mávne a zhluboka nadechne se, že ji, věřte nebo nevěřte, ta voda dokonce i nese!
A tak se naučila Chytrouška i plavat!
Pohádka se mi líbila protože zažili velké dobrodružství.