Byla jednou jedna princezna. Ráda se převlékala za chudou pocestnou a chodila do města do hostince, kde poslouchala, jak si lidi povídají pohádky, co říkají o panu králi a jak se jim daří. Když do hostince přišel nějaký chudák a prosil o trochu jídla, vždy mu dala stříbrňák a on si tak mohl koupit velký kus masa. Nikdo ji nikdy nepoznal, ale v hostinci ji měli rádi a vždy ji vítali s otevřenou náručí a korbelem piva.
Jednou šla jako obvykle do hostince a posadila se v rohu. Nechala si přinést talíř zelňačky a pivo a dala se do jídla, když u vedlejšího stolu zaslechla chraplavý hlas.
„V noci se vkrademe do zámku,“ říkal, „zabijeme krále, královnu i princeznu a vykrademe pokladnici. Potom rychle utečeme.“
„Mám lepší nápad!“ ozval se druhý hlas, „zabijeme je a potom budeme vládnout v království.“
Princezna se polekala. Tohle přece nemůže dopustit! Dopila své pivo, zaplatila hostinské a utíkala do zámku. Tam králi vylíčila všechno, co v hostinci slyšela.
„Stráže!“ zavolal král, „ihned sem! Musíme vymyslet plán.“
A tak když se setmělo, u královské ložnice se schovalo několik strážných, král s princeznou se schovali v jedné komoře, kterou hlídalo deset rytířů, a všichni čekali. Přesně o půlnoci se kanálem v kuchyni do zámku vkradlo pět zloduchů s noži a šátky přes obličej. Mířili ke královské ložnici. Když dorazili na místo, potichu otevřeli dveře a všichni vešli dovnitř. Tehdy do komnaty vběhlo dvacet strážných, všechny zločince spoutali a dali do vězení. Tak byli všichni zachráněni a království zůstalo v dobrých rukou spravedlivého krále a princezny, která dál chodila do hostince na zelňačku a pivo.
