Jak princezna Amélie objevila svůj talent

Milé děti, určitě si vzpomínáte na krásnou princeznu Amélii, která se snažila najít svůj talent. Chtěla být konečně v něčem šikovná a nápomocná jako pravé princezny. Hledala ho nejen v královské kuchyni a tělocvičně, kde se učila šermovat, ale dokonce i ve vesničce před zámkem. A tam potkala chlapečka jménem Tomáš, kterému se rozhodla pomoci.

Po krátkém rozhovoru s chlapečkem se naše princezna rozběhla do královské kuchyně a přikázala pekařům napéct tolik chleba a koláčů, kolik zvládnou. Pekaři se pustili do práce. Naše princezna zatím utíkala do svého pokoje, kde pobrala všelijaké látky a šaty a naházela je do kočáru, do kterého naskládala i džbány vody. Chtěla pomoci, komu může. Ne každý má tolik, kolik ona, a byla rozhodnuta jim pomoci, jak umí. Princezna nachystala kočár a čekala, až bude všechno pečivo napečené. Když byly chléb a koláče připraveny, pekaři, sluhové, ba i naše princezna vše naložili na kočár a princezna se vydala zpět do vesnice. 

Služebnictvo nechápalo, co princezna chystá, ale nikdo se jí na nic nevyptával. Amélie se vydala hned za chlapcem Tomáškem. „Podívej, co pro tebe mám,“ usmála se na chlapečka a podala mu ne jeden, ale tři bochánky chleba, koláč a dva velké džbány vody. Chlapeček byl velmi překvapen. „Ale já tomu nerozumím, proč mi pomáháš?“ zeptal se jí chlapeček udiveně.

Princeznička se však na chlapečka mile usmála a podala mu ještě jedny své staré šaty. „Abys věděl, že nám, lidem ze zámku, na tobě záleží a ty šaty jsou pro tvou sestřičku,“ řekla mu. „Když budeš něco potřebovat, klidně se za mnou zastav v zámku,“ dodala ještě a odcválala dál do vesničky. Chlapeček se zvedl ze země a utíkal do chatrče za svou sestřičkou a mámou. Měl velkou radost. A naše Amélie se rozhodla, že pomůže každému, kdo to potřebuje. A tak po vesnici rozdávala chléb, koláče a džbány vody každému, kdo to potřeboval.

Princezně to dělalo radost. A nejen jí, ale celé vesnici. Když už byl její kočár prázdný a slunce pomalu zapadalo za vysoké hory, princezna se vracela zpět do zámku. Byla na sebe pyšná, tolik šťastných tváří, kolik dnes viděla, neviděla už dlouho. „Děkujeme za všechno!“ zastavilo se u princezny před bránou do zámku pár vesničanů a mezi nimi i Tomáš se svou malou sestřičkou. Na sobě měla šaty od princezny. Jeho sestřička se vydala k Amélii a řekla:

„Děkujeme ti, jsi ta nejlepší princezna, jakou můžeme mít! A to jen proto, že jsi tak hodná,“ usmála se na ni a dala jí na krk náhrdelník vyrobený z květin. Byl nádherný. 

A tehdy si to princezna uvědomila. Právě to, jak neváhala nezištně pomoci lidem v nouzi, je to, co z ní dělá pravou princeznu. Zjistila, že v tom, jak pomáhat lidem, je opravdu dobrá a byla odhodlána to dělat i nadále.

A tak se naše princezna Amélie vesele vrátila do zámku i se svým novým náhrdelníkem a vyprávěla svůj příběh otci králi i svému bratrovi. Ti měli z její štědrosti a dobroty takovou radost, že uspořádali pro princeznu bál, na který pozvali všechny lidi z vesnice. A tak naše princezna našla svůj skutečný talent – dobrotu a skromnost. A to mají jen skutečné

princezny.