Jak pohádkové bytosti uzdravily Tomáška

Tomášek byl malý chlapec, který nechtěl pořádně jíst. Zeleninu ani ovoce nechtěl ani vidět, chodil pozdě spát a pořád koukal jen na televizi nebo do tabletu. Špatně se i oblékal, často nenosil ponožky, a když se venku zmáčel, nechtěl jít domů se převlékat. Marně mu maminka domlouvala, že z toho bude nemocný. A tak se i stalo.

Na Tomáška si počíhala ošklivá chřipka. Jakmile si u něj udělala pohodlí, spustila na Tomáška kašel, rýmu a horečku. Tomášek jen ležel v posteli, hrát si nemohl a k jídlu mu nechutnala ani jeho oblíbená čokoláda. Jak tak ležel, usínal, budil se, usínal, budil se, že už za chvíli ani nevěděl, co je skutečné a co se mu jen zdálo. Když otevřel oči, u jeho postele stály jeho oblíbené pohádkové bytosti, o kterých mu maminka často četla. Na svém trůnu seděl u jeho postele král s žezlem v ruce a korunou na hlavě a vedle něj stál rytíř v brnění. „Však my tě uzdravíme, chlapče,“ povídal král a ukázal na něj žezlem. „Copak ti je, chlapče?“ „Je mi špatně, pane králi,“ povídá Tomášek. „Prý mám chřipku. Tatínek říká, že to mám z toho, že jsem měl slabou inuitu.“ „Asi myslíš imunitu, viď?“ Tomášek jen pokrčil rameny. „Nevím, co to znamená.“

Slova se chopil rytíř. „Imunita jsou tvoji stateční rytíři, celá armáda, kterou máš v krvi a která tě chrání před nemocemi. Kdykoli si na tebe nějaká troufne, třeba rýma,“ vysvětloval rytíř a tak to prožíval, že z toho celý chrastil jak rozsypané hrnce, „tvoji rytíři takhle tasí meč a vrhnou se na ně.“ Rytíř vytáhl meč a zamával s ním ve vzduchu. „Všechny rýmy zlikvidují, šmik fik a je hotovo!“ Meč prosvištěl vzduchem a trefil lustr. „Dávej pozor, ty plechovko,“ napomenul ho král. „Promiňte, nechal jsem se trošičku unést.“ Tomášek se zasmál. Pak zase zvážněl. „Když mám takovou armádu, proč mám teď chřipku?“ ptal se. Král zvedl prst, aby zadržel rytíře. Nemusí zas něco rozbít. Rytíř se urazil a s chřestěním odešel za dveře. „Někdy se stane, že je nepřátel hodně. Pak se musí rytířům pomoci léky nebo bylinkami. Nebo ti tvoji rytíři byli moc slabí a prohráli.“ „To ne! Já chci mít silnou armádu. Jako vy, pane králi. Takovou, se kterou jste porazil zlého čaroděje.“ „To musíš své rytíře lépe cvičit a posilovat. Nejvíc sílí z ovoce a zeleniny,“ vysvětlil král.

Najednou se otevřely dveře do pokoje a vešel do nich vodník s hrnečkem. „Pomoc, vodník! Jde pro dušičku!“ polekal se Tomášek. „Ale houby,“ odpověděl vodník. „Čaj ti nesu, popleto. Trochu se v pohádkách rozkřiklo, že potřebuješ uzdravit.“

Tomášek si vzal čaj, pořádně se napil a zase si lehnul. „Děkuji, vodníku.“ Vodník se usmál a zase odešel. Místo něj vběhl do pokoje kocour v botách. „Můj pane,“ začal kocour podlézavě na Tomáška, „kočičí předení léčí. Já si tady vedle vás takhle lehnu a budu příst, co nejvíc umím, abych vás vyléčil.“ Kocour si lehl vedle Tomáška, přitulil se k němu a začal vrnět. To bylo moc příjemné, protože kocourek krásně hřál.
„Myslíte, pane králi, že se opravdu uzdravím?“ ptal se Tomášek. „Ale jistě, že se uzdravíš,“ ozval se skřípavý hlas od dveří.

Do pokoje se přiřítila ježibaba. „Kdes nechala lopatu?“ ptal se král. „Víš moc dobře, že od té doby, co mě Jeníček s Mařenkou doběhli, už jím jenom zeleninu a ovoce,“ odsekla ježibaba a otočila se na Tomáška.
„Přinesla jsem ti Supíka.“„A co to je ten Supík?“ Zeptal se zvědavě Tomášek. „To mi poradila moje kamaráda ježibaba od velkého dubu. Supík je dětský sirup, který by měl pomoct těm tvým rytířům, aby byli ještě silnější. Má výbornou jahůdkovou příchuť.“ Ježibaba vytáhla lžičku a už nabírala sladký sirup na lžičku. Tomášek poslušně snědl, co mu babka dávala. „Vidíš, Tomášku? Zítra ti už bude lépe,“ usmál se král. „Teď se pořádně vyspi, ať mají tví rytíři sílu vybojovat bitvu proti chřipce.“ Tomášek usnul a spalo se mu o mnoho lépe.

Tatínek seděl v křesle a díval se na Tomáška, jak spí v posteli a neklidně se převaluje. Maminka si vzala přípravu večeře na stolek vedle postele a loupala brambory. S tatínkem se bavili o tom, jak toho chlapce uzdravit a naučit ho, aby se lépe staral o své zdraví. Jedna brambora mamince vyskočila z ruky a shodila na zem pokličku. Ozval se rámus. „Snad jsem ho nevzbudila,“ polekala se maminka, ale Tomášek spal dál. „Přinesu mu čaj.“ Za chvilku se vrátila maminka s hrnečkem čaje, dala Tomáškovi napít a šla vařit večeři. Když odcházela, vběhl jí do pokoje kocour, který se hned uvelebil v posteli u Tomáška. Tatínek hledal něco na mobilu a brumlal si něco pod vousy. „Maminko, pojď sem,“ volal tatínek. Když maminka přišla, ukázal jí na mobilu, co našel. „Vidíš? Těch deset věcí, které podpoří imunitu. Některé bychom měli vylepšit i my. Pak se to ten kluk spíš naučí, když mu ukážeme jak na to.“ „Co takhle začít tím, že půjdeme spát včas?“ navrhla maminka. „Dobrý nápad,“ souhlasil tatínek. „Podívejte, Tomášek vstává,“ zaradovala se maminka a sáhla mu na čelo. „Horečka je pryč. Teď už bude zase dobře.“

A také bylo. Tomášek se uzdravil a spolu s maminkou a tatínkem dělal všechno proto, aby jeho rytíři byli dost silní a uchránili ho před další chřipkou. Dlužil to svým pohádkovým přátelům za to, že se o něj tak hezky starali. Nebo to byl jenom sen? Kdo ví.

---