Jak liška Chytrouška potrestala jezevce Bublu

Nedaleko od Brna je vesnička, která je velice známá a velice slavná. A slavná je proto, že v lesích, které rostou na kopečku nad vesničkou, se kdysi narodila velice chytrá kmotra liška, které všichni lidé pro její chytrost a mazanost říkali Chytrouška.

To bylo tak – ze všech tří narozených liščátek byla naše Chytrouška taková zvědavá všetečka. Neposedná, neposlušná a její maminka s ní měla někdy velké starosti. A tak se stalo jednou po ránu, když sluníčko pěkně svítilo a zahřívalo okolí otvoru liščího bytečku, že vystrčila Chytrouška z nory svůj malilinkatý čenich ven, rozhlédla se kolem dokola a… Hepčí… kýchla tak mocně, až se malinové keře zatřásly.

„Pozdrav Pánbů,“ vylekaně pípnul motýlek Emanuel, který zvědavé Chytroušce dosedl na špičku jejího čenichu. Chystrouška si ještě odfrkla a vydala se po sluncem zalitém paloučku na výzvědy. A jak tak šmejdila po lese, dostala se na okraj trávou zarostlého skalnatého břehu nad lesní cestou. A jak se tak ta naše všetečka rozhlížela, natahujíc krk po krajině, tak bum bác. Utrhl se s ní kus drnu s trávou, na kterém stála, a šup, hup, Chystrouška sletěla hluboko dolů k lesní cestě. A skutálela se k jejímu okraji, do hustého křoví, kde celá potlučená smutně kňourala o pomoc.

„Maminko, maminečko moje, pomoz mi, prosím,“ volala. Ale kde by co by – její maminka a sestřičky byly daleko. Ovšem přece jenom se na Chystroušku usmálo štěstí. Po cestě v tu dobu šel hajný Bartoš se svým jezevčíkem Lapáčkem dát do krmelce jelínkům a srnečkám seno. Jezevčík vyčenichal v křoví potlučenou Chystroušku a hajný ji vzal s sebou domů do hájovny. Tam ji ošetřil a nakrmil a postavil jí takovou podobnou boudičku, jako měl jeho jezevčík Lapáček.

Lištička si časem na hajného a jeho rodinu zvykla a skamarádila se také s Lapáčkem.

Byla u lidí celkem spokojená, ale přece jí něco vadilo. Byl to hajného vnuk Pepík, který Chytroušce nic dobrého nikdy neudělal. Chytrouška to dlouho trpělivě snášela, až jednou Pepíka kousla do nohy. „Jaúúú, jauvajs, hernajs, mamííí, to mně teď tak bolí,“ vřískal stále dokola, až se hejno hus na dvorku splašeně rozkejhalo. No, ač vše zavinil ten Pepík, tak hajný potrestal, sice nespravedlivě, Chytroušku tím, že ji přivázal k boudě. Ale kdepak, toto na Chytroušku neplatilo – lištička provaz překousla a hupky utekla do lesa.

Ale v lese se potřebovala někde ubytovat a zařídit si pelíšek. A tak se stalo, že si vzpomněla na noru, kde se narodila. Hledala ji, kde se dalo, až si vzpomněla, že to bylo na mýtince u staré osiky. No, trvalo to její bloudění ještě nějakou tu chvilku, než ji konečně našla, ale k jejímu velkému smutku tam její maminka ani sestřičky už nebyly. Jen tiše tam ševelilo listí lískového keře, jehož větve se skláněly nad vchodem jejího, zřejmě už asi opuštěného rodného obydlí.

Nakonec všechno bylo jinak, než jak si Chytrouška myslela. Opatrně se připlazila k noře a ještě opatrněji nakukovala do té tmavé díry. Pomaloučku se soukala dovnitř, trochu se bála a chlupy se jí i strachem zježily. Když byla už skoro na konci nory, tak najednou bum a bác! Lekla se, co se jí stalo, a jak pomalu lezla do té nory, rychle z ní byla venku – vyletěla jak raketa.

V noře byl totiž místo její maminky a sestřiček nalezlý starý, ufuněný jezevec Bubla.

A ten neměl pochopení pro nezvanou návštěvu, zvláště když sám dobře věděl, že ta nora mu nepatří. Zafuněl a skočil dopředu s nataženými drápy svých předních pacek a dupal a prskal jak zlostný křeček.

Chytrouška vyděšená pádila ven z lesa tak rychle, že než se nadála, byla na okraji vesnice, kde byl výletní bufet. Udýchaná, nešťastná z toho všeho co se stalo, schovala se pod keř a pozorně sledovala dění kolem bufetu. A přitom se v její hlavičce stále honily myšlenky na to, jak se zbavit starého jezevce.

A tu dostala nápad. Všimla si, že všude na stolech zůstávaly po návštěvnících nedopité kelímky s limonádou, a tak si řekla: „Ha, sladká limonáda! No jóó, to bude na starého Bublu past!“

A vždy když se výletníci zvedli od stolu a odešli, začala kelímky sbírat.

Odnášela je postupně k jezevčímu doupěti a začala je honem a rychle stavět od nedalekého potoku po pěti metrech až ke vchodu do její nory a tam hodně té sladce vonící limonády rozlila po zemi. Musela spěchat, věděla, že Bubla už dlouho spát nebude.

Past byla tedy nastražena!

Potom se uvelebila v bezpečné vzdálenosti od doupěte a čekala. A dočkala se!

Bubla, když se probudil, protáhl se v pelechu a pomalu se s bručením sunul z nory ven. Zvedl ten svůj mlsný čenich vzhůru, natáhl do sebe vzduch a zavětřil. Něco mu tam moc sladce vonělo. Rozhlédl se a spatřil kelímek se zbytkem té lahodné šťávy. Doběhl k němu a začal ho vylizovat. Pomlaskával si přitom spokojeně a kelímek po kelímku, všechny postupně vypil a do dna vylízal, nakonec se dostal až k potoku.

Tam k jeho smůle zavrávoral a spadl do vody. A jak prý žabáci dodnes kvákají, voda ho prý odnesla do cizích krajin. Naše Chytrouška si potom tu noru opět pěkně upravila a o tom, jak tam dále žije, si povíme, děti, zase někdy příště.