Zimní dny uplynuly jako voda a poslední sníh sluníčko už dávno rozpustilo. Jeho paprsky hřály čím dál víc a probudily všechna zvířátka, která přes zimu spala. A ta, která nespala, vybíhala na sluníčko také, aby si ohřála tělíčka. Ptáčci naladili jarní noty a zpívali o sto šest. Jaro zase přišlo.
To by chtělo pořádnou oslavu, napadlo lesní zvířátka. A tak se rozhodla, že společně oslaví příchod jara.
„Jak to ale uděláme? Kdo to přichystá?“ ptal se zajíc.
„Všichni musí něčím přispět, aby byla oslava dokonalá,“ odpověděla moudrá sova.
A tak se zvířátka rozběhla do všech koutů lesa a začala shánět, co by na oslavu donesla.
Zajíc vytáhl ze svých zásob mrkve a přinesl je na mýtinu, kde už veverky prostíraly zelený mech na veliký pařez. Samy přinesly několik oříšků. Jelen s laní přinesli vodu, aby měla všechna zvířátka co pít. Včelky donesly maličko medu a ještěrky nosily drobné kvítky sedmikrásek a sněženek, aby to tam pěkně vyzdobily.
Medvěd se postaral o zábavu. Přinesl hromadu nejrůznějších věcí – dalekohled, mobil, tužku a papíry, rukavice, klíče a zelený klobouk. Zvířátka se už těšila, jakou legraci s tím vším zažijí.
„Kde jsi to vzal, medvěde?“ divila se liška, která ještě nic nepřinesla.
„Támhle u čihadla. Myslivec tam zapomněl batoh. Uviděl srnku, rozběhl se za ní a batoh tam zůstal. Tak jsem si ho půjčil,“ povídal medvěd.
Když měla zvířátka nachystané jídlo, pití i ozdoby, sešla se všechna na mýtině. Přiletěli i ptáčci, kteří se rozhodli za pár zrníček obstarat hudbu. A tak se střídali a nádherně zpívali své jarní písničky. Na oslavu přišla i liška. Chtěla ochutnat z hostiny, ale sova povídá: „Ty jsi, liško, ničím nepřispěla. Nic jsi nedonesla, s ničím jsi nepomohla, tak s námi hodovat nemůžeš.“
„Ale já nic nemám ani nic neumím,“ povídala smutně liška.
„Určitě umíš něco, co ostatní ne,“ řekla na to sova.
„Znám spoustu veselých příhod o liškách,“ usmála se liška.
„No vidíš. Co kdybys nám nějaké vyprávěla? Však na oslavu patří nejen jídlo, ale také smích.“
A tak mohla oslava pokračovat. Všechna zvířátka se veselila. Oslava to byla moc krásná, protože každé zvířátko na ní mělo svůj podíl, každé ji nějakým způsobem pomohlo vylepšit. Někdo jídlem, někdo vodou, medvěd zábavnými věcmi a liška přinesla smích v podobě svých povídek.
Třeba tato liščí povídka se zvířátkům moc líbila. Byla o starém lišákovi, který chodil přes zimu spát k jedné babičce do chaloupky.
„Vždycky když tam přišel,“ vyprávěla liška, „babička ho pohladila a nasypala mu do misky jídlo. Lišákovi se to docela líbilo, ale nakonec tam přestal chodit. Nelíbilo se mu, že mu babička říká Micinko.“
Zvířátka se smála, až se za břicho popadala. To ale ještě nebyl konec příhody.
„Lišák pak chodil na zimu přespávat k jednomu myslivci. On tedy hůř viděl, brýle pořád někde zapomínal, a tak si starý lišák moc nepomohl. Myslivec mu říkal Broku a cpal ho do psí boudy, protože si ho pletl se svým psem.“
Na to se přihlásil zajíček.
„Mohu vám dát hádanku?“
„Ale jistě, zajíčku,“ pokynula mu sova křídlem, aby mluvil.
„Víte, kdy jsou zajíci špinaví a smrdí?“
Nikdo nevěděl. Zajíček jim to musel prozradit.
„No přece když dojde medvědovi toaletní papír.“
A tak oslava skončila ve veselé náladě. Zvířátka po sobě mýtinu uklidila a byla ráda, že žijí v tak krásném lese, kde si všichni pomáhají a společně se radují ze života.
