Mikuláš, anděl a čert šli po zasněžené cestě a mířili za dětmi. Mikuláš i anděl nesli oba dva velké koše plné těch nejlepších a nejsladších bonbónů, čokolád, sušenek a mandarinek. Jen čert, který šel jako poslední, si nesl prázdný pytel, aby do něj mohl cpát zlobivé děti.
Jak tak šli, vypadl Mikulášovi z koše jeden čokoládový bonbón. Čert ho sebral, nic neřekl a snědl ho. Taková dobrota! Čertovi to hned zachutnalo. A chtěl víc. Stejně si to ty děti nezaslouží, pomyslel si. Ale to všechno najednou nesní. Co s tím? Přece dětem něco nenechá! A tu dostal nápad.
„Hele, Mikuláši,“ povídá čert, „podívej se, jak krásně dnes svítí hvězdy.“
Svatý muž zvedl hlavu.
„Jsou skutečně nádherné,“ souhlasil.
Jenže zatímco Mikuláš s andělem koukali na hvězdy, nevšimli si, že čert plnými hrstmi nabírá z košíku sladkosti a cpe si je do pytle.
„Ale musíme jít. Tolik dětí už na nás čeká,“ řekl Mikuláš a vyrazil dál. Anděl a čert šli za ním.
Za chvíli zase čert povídá: „Anděli, podívej se támhle! Krásně tam svítí světýlka na domě.“
Anděl se otočil a díval se na světýlka. Čert toho hned využil a nabral z koše sladkosti k sobě do pytle.
„Nesmíme se zdržovat. Už tam skoro jsme,“ povídá anděl a všichni se opět rozešli.
„Mikuláši,“ povídá zas ten čert. „Zdá se mi, že tvá berla málo září. Je nějaká špinavá, zasloužila by přeleštit.“
„Máš pravdu čerte. Anděli, pomoz mi, prosím.“
Mikuláš a anděl čistili berlu, aby pěkně zářila. A čert? Čert vyprázdnil koše do posledního bonbónku a dělal jakoby nic.
„Tak dělejte, vy dva,“ popoháněl ještě anděla s Mikulášem. „Už jsme před vesnicí. Ať nepřijdeme pozdě.“
Ve vsi už čekalo mnoho nedočkavých dětí. Všechny se seřadily, a postupně zpívaly písničky, které si pro Mikuláše připravily.
„No vy jste hodné a šikovné děti,“ pravil potěšeně Mikuláš. „Za to vás odměním.“
Sáhl do koše, ale co to? Podívá se – koš je prázdný! Anděl si také prohlíží svůj prázdný košík. Oba se diví. Jak se to mohlo stát? Co teď dají dětem?
Dětem už to bylo líto, některé začaly plakat. Jen jeden zlobivý chlapec se rozesmál a běžel tahat Mikuláše za fousy.
„No tohle! Čerte, strč ho do pytle!“ povídá Mikuláš.
Chlapec se lekl a dal se na útěk.
Čert sundal pytel ze zad, otevřel ho a všichni údivem vydechli. Pytel byl plný dobrot.
„Ty jeden lakomý pekelníku,“ hněval se Mikuláš a čert se zastyděl.
„Když já to chtěl sníst sám. Pro ty děti je to škoda,“ řekl čert.
„Ty děti jsou, na rozdíl od tebe, hodné. I ten darebák, co mě tahal za vousy, už škemrá a omlouvá se. Potrestám tebe, čerte, za tvou lakomost. Dnes večer budeš nadělovat a obdarovávat ty.“
A tak letos na Mikuláše naděloval čert. Tvářil se u toho, jako když cucá citron, ale všechny hodné děti poslušně podělil o dobroty.
Když už obdaroval poslední dítko, povídá čert Mikulášovi: „Víš, Mikuláši, nakonec to není tak špatný pocit dávat ostatním dobroty. Líbilo se mi, že jsou ty děti tak šťastné. Víš ty co? Já už lakomý nebudu. Budu se snažit být celý rok hodný jako ty děti.“
Mikuláš pohladil čerta po hlavě, sáhl do kapsy a dal mu čokoládovou postavičku čerta.
„To máš zato, že ses napravil,“ usmál se Mikuláš a vydal se na cestu za dalšími hodnými dětmi. V patách mu šel anděl a napravený čert, který s úsměvem chroustal čokoládu.
