Existují ptáci, kteří mají rádi zimu. Přilétávají vždy, když nasněží. Vůbec je sníh nestudí. Už jsi je určitě viděl. Jsou to vrány. Jednou v zimě přiletěly i do naší vesnice.
Tehdy na kopci na saních seděla malá Karinka. Koukala se smutně na velký svah před sebou a utírala si zmrzlé slzy. V tu chvíli k ní přiletěly vrány. Cupitaly si kolem Karinky a pokukovaly po ní. Všimly si, že byla smutná, ale neměly odvahu se k ní přiblížit. Až ta nejmenší z houfu vran postupně přihopkala ke Karince. „Copak, vráno, copak bys chtěla?“ řekla holčička a koukla na vránu svýma smutnýma očima.
„Chtěla bych vědět, proč jsi tak smutná. Třeba tě můžu rozveselit,“ odpověděla malá vrána. „Počkej, ty mluvíš? To se mi určitě jen zdá,“ překvapeně se ptala Karinka. Vrána přicupitala ještě blíže k holčičce a řekla: „Ano, samozřejmě že mluvím. Nezdá se ti to. Ale ostatní děti ani dospělí to neví, že to umím. A teď mi řekni, co tě tak rozesmutnilo.“
„Jsem moc malá. Vidíš, vráno, ten kopec? Nemůžu na něm jezdit. Mohla bych si prý ublížit. Můžu jezdit jen na menším. Protože jsem malá. Co když nikdy nevyrostu?“ svěřila se Karinka. Malá vrána si holčičku vyslechla. Byla ráda, že jí dívenka všechno řekla, a rozhodla se, že ji rozveselí.
A tak začala mluvit: „Moje malá kamarádko, nemusíš se bát, že nevyrosteš. Časem budeš větší, uvidíš. Řeknu ti, co musíš dělat, abys rostla. Ano? Musíš dobře jíst a včas chodit spát. A uvidíš, že vyrosteš. Příští rok v zimě za tebou přiletím a určitě budeš větší. A teď pojď, něco spolu vymyslíme. Postav se tady ke stromu a opři se o něj zády.“
Vrána mezitím vyletěla k její hlavě a tam na stromě zobákem vyklovala rýhu do kmene. „Tak a teď víme, jak jsi vysoká. Příští rok se tu sejdeme a postavíš se zase ke stromu. Uvidíš, že budeme muset udělat rýhu výš. A do té doby víš, co máš dělat?“ zeptala se vrána Karinky.
„Ano, vím. Dobře jíst a včas chodit spát,“ řekla Karinka s úsměvem. „Ano, přesně tak. Výborně. Než vyrosteš, užívej si věci, které dělat můžeš. Je jich dost. Stačí se zamyslet. Věř mi,“ odpověděla vrána, rozloučila se s Karinkou a odletěla za ostatními.
Holčička už nebyla smutná. Nezapomněla na to, co jí vrána řekla. Celý rok dobře jedla, chodila včas do postýlky a celou dobu si užívala vše, co mohla. A bylo toho dost.
Když nastala zase zima, Karinka čekala vránu u stromu. A vrána přiletěla. Už ale taky nebyla tak malá. Vyrostl z ní krásný a velký pták. Přivítala se s Karinkou a hned zvědavě letěla podél kmenu nahoru, aby zjistila, kde naposledy vyklovala rýhu. Měla pravdu. Holčička byla větší a moc se z toho radovala. Ještě dlouho si pak Karinka s vránou povídaly. Těšily se zase na další zimu, až se opět uvidí.
