Jak Jenda potkal loupežníka

V černém lese daleko mezi skalami žil loupežník. Měl dlouhé spletené vousy, na hlavě roztrhaný klobouk a pod ním mu trčely huňaté černé vlasy. Bydlel u těch nejvyšších skal v ukryté jeskyni. Nebyl zlý, jen nic jiného než loupení neznal.

Jeho tatínek ho učil loupit, jeho dědeček ho učil loupit a on ani netušil, že by se mohl živit něčím docela jiným. Lidem neubližoval, jen trošku ubral peněz těm, kteří jich měli hodně. Lidé z širokého okolí se černého lesa báli a vyhýbali se mu obloukem. Nikdo netoužil po tom, aby se s loupežníkem střetl. Až na jediného človíčka, Jendu.

Jenda byl bystrý a bodrý mladík. Bydlel blízko černého lesa se skalami. Chodil do lesa rád a loupežníka se vůbec nebál. Naopak. Byl přesvědčen, že loupežník je vlastně dobrák, a tak se rozhodl, že mu ukáže, že kromě loupení lze dělat i něco jiného, a přitom se také mít dobře. Jak to ale loupežníkovi podat? Nemohl přece přijít za loupežníkem a říct mu, ať přestane krást a začne pracovat. Na to se musí úplně jinak. Chytře!

A tak se jednou ráno Jenda opravdu do lesa blízko skal vypravil. Sluníčko mu svítilo na cestu, ptáčci kolem něj prozpěvovali a mladík si pískal do kroku. Pěkně vesele, dokud se z ničeho nic před ním neobjevil loupežník. Po loupežnicku vyskočil zpoza stromu a s bambitkou v ruce vykřikl: „Peníze, nebo život! Dej mi peníze, nebo uvidíš!“ Jenže Jenda se namísto úleku předem těšil, až na něj někde loupežník vybafne. V klidu se na něj podíval a povídá: „Peníze nemám, ale mám návrh.“

„Návrh? Jaký ty můžeš mít pro mě návrh? Já s nikým o ničem nevyjednávám,“ odpověděl překvapený loupežník. „Počkej, ctihodný loupežníku. Jen si mě vyslechni,“ pokračoval Jenda. Pak se zamyslel, mávl rukou a dodal: „Anebo víš co? Radši ne. To bys stejně nejspíš nezvládl! Málokdo by tohle svedl.“

Jak to loupežník uslyšel, rozzlobil se na Jendu a vykřikl: „Co bych nezvládl?! Co si to o mě myslíš? Já, velký loupežník, zvládnu všechno! Úplně všechno! Řekni, co jsi mi chtěl navrhnout.“ Jenda se usmál. Věděl, že odteďka už loupežníka přechytračil, a tak mu vše vysvětlil: „Musíš udělat každý den aspoň jeden dobrý skutek.“

„Cože? Jaký dobrý skutek? Co to je? A proč bych to jako měl dělat?“ odvětil loupežník. „No, já říkal, že to je jen pro odvážné,“ napínal loupežníka Jenda. „Tak nic, já to navrhnu někomu jinému a ten se bude mít tuze dobře.“

„Počkej!“ zastavil odcházejícího Jendu loupežník. „Nikam nechoď. Říkáš, že ten, kdo udělá dobrý skutek, se bude mít dobře? Já to zvládnu. Pověz mi o tom víc.“ A tak Jenda vysvětloval: „Kouzlo je v tom udělat minimálně jeden dobrý skutek denně. Můžeš i víc. Ale aspoň jeden je podmínkou. Dobrý skutek znamená, že někomu pomůžeš. S čímkoliv. Sám od sebe. Bez toho, že by tě někdo prosil. A pak uvidíš, jak se ti to vrátí a jak se budeš mít skvěle.“

Loupežník se zamyslel. Rozhodl se, že to zkusí. Přece se nenechá zahanbit, že něco nezvládne. A tak začal chodit po lese a hledat, komu by s čím pomohl. Po chvíli potkal babičku. Nesla těžkou nůši. Loupežník k ní přispěchal a odnesl jí náklad až domů. Pak zase v lese spatřil povoz, který táhli koně. Povoz měl zlomené kolo, a proto jej koně ne a ne utáhnout. Loupežník hned kolo opravil.

A tak to bylo od nynějška pořád. Každý den loupežník někomu pomohl. Zprávy o tak hodném loupežníkovi se rozšířily po celé zemi. Lidé se přestali bát do lesa vstupovat. Naopak. Schválně tudy jezdili, protože věděli, že s loupežníkem v lese se jim nic nestane. Navíc s sebou nosili peníze nebo dobré jídlo, které loupežníkovi za pomoc rádi věnovali. A tak se loupežník, který kdysi loupil, změnil v pomocníka „loupežníka“. A měl se mnohem lépe než kdy předtím. Nejenže měl moc dobrý pocit, že někomu pomáhá, ale i lidé mu sami dávali o mnoho víc věcí i peněz, než kdyby je okrádal.

A Jenda? Byl moc rád, že se loupežník změnil a že tomu tak trochu pomohl. Z Jendy a loupežníka jsou dodnes nejlepší přátelé. Každý den se procházejí lesem a vyprávějí si, komu s čím pomohli, co za to dostali a jak moc dobře se díky tomu mají.