Už je to pěkných pár let, co jasný princ našel svou nevěstu podle střevíčku, který neobul nikdo jiný, než jeho milovaná Popelka. Konala se veliká svatba, z prince se stal král a z chudé dívenky jeho královna.
Nevládli vůbec špatně. Král byl spravedlivý a moudrý a jeho manželka zase přidávala jeho rozhodnutím cit a lásku, kterou oplývala. Přesto však měla i svůj nešvar. Ztrácení střevíčků ji totiž neopustilo. Bylo k neuvěření, jak často chodila Popelka napůl bosa. Někdy střevíček našli komoří, jindy zahradník a další den zase dvorní dámy. Občas se dokonce stalo, že jej našel nějaký zlodějíček, co se potuloval kolem zámku. Brzy však královský pár pochopil, že než ztracené střevíce neustále hledat, bude jednodušší, když královna bude dostávat nové. Jenže střevíčky nerostou na stromech, takže nezbývalo nic jiného, než najít pro Popelku zručného ševce.
Král dal vyhlásit, že se všichni ševci z okolí příštího dne sejdou v královské konírně a dostanou za úkol ušít střevíc. Tři nejrychlejší poté budou skládat zkoušku přímo na zámku. Jen jeden ale může uspět. A jak bylo vyhlášeno, tak se také stalo.
Z prvního kola postoupili ševci Matěj, Jakub a Ondřej. Ti tři přišli druhého dne na zámek. Královna jim řekla: „Gratuluji, pánové. Máte možnost stát se dvorním ševcem! Co pro to musíte udělat? Je to snadné. Každý z vás do večera ušije střevíc. Potom mi ho představí. Který se mi bude zamlouvat nejvíc, zvítězí. Mnoho štěstí.”
Ševci byli zmatení. Šít dovedli, ale jak mají představit botu, jako by to snad byla živá bytost? Byť by to byl střevíc pro královnu. Sedl si tedy každý do připravené komůrky a šili. První byl hotov Jakub. Předstoupil tedy se svou prací před královnu.
„Vaše veličenstvo, tento střevíc jsem pro vás ušil z těch nejcennějších materiálů. Je vyšíván zlatou nití a poset těmi nejdražšími perlami. Moc vzácný střevíc to je.” Královna mu poděkovala a poslala ho domů. Jako druhý přišel se svým dílem Ondřej.
„Vaše veličenstvo, nesu vám střevíček plný kouzel. Znám tajné recepty tak dobře, jako nikdo jiný a umím ušít botky, které splní jakékoli přání. Stačí si vybrat.” I jemu Popelka poděkovala a poslala jej domů. Poslední před ni předstoupil Matěj.
„Vaše veličenstvo, tento střevíček není ničím zvláštní. Je pouze ušit poctivě, s láskou k řemeslu a úctou k vám. Snažil jsem se, aby byl pro vaši ctěnou nožku co nejpohodlnější.” Uklonil se a měl se k odchodu.
„Zadrž, Matěji, jsi vítěz! Jelikož jedině ty jsi vystihl všechny důležité vlastnosti pro jakékoli řemeslo. Nejsi jen dobrý švec, jsi také dobrý člověk a toho si cením.”
Tak se stal švec Matěj ševcem královským. A jestli neumřel, šije královně Popelce střevíčky dodnes.
