Jak Hanička někoho rozveselila

Když nastane podzim, sluníčko začíná dříve zapadat, na nebi se častěji sbíhá více mraků a mnohdy nastává období dešťů. Někdy prší chvíli, ale někdy i celé týdny. Jednou takový nečas nastal i v naší vesnici. Foukal velký vítr a mraky se shromáždily blízko k sobě. Byla z toho pořádná bouřka. Ale i když bouřka přestala, pršelo dál.

Tehdy v jednom domečku za oknem seděla Hanička. Koukala ven a byla smutná, že déšť nechce přestat. Chtěla si hrát venku, ale když tak pršelo, tak nemohla. Vždyť v dešti se nedá nic vymyslet. Její mamince bylo Haničky líto a tak přišla s nápadem. „Haničko, co kdybychom poslaly po vodě vzkaz,“ navrhla maminka. Haničce se rozzářily oči. „Jak to myslíš? Jaký vzkaz a kde po vodě? Povídej maminko, honem,“ rychle se doptávala Hanička.

„Nejdříve vyrobíme lodičky. Poslepujeme špejle, aby vypadaly jako loďky. Hezky je nabarvíme a přilepíme na lodičky vzkaz. Napíšeme něco hezkého na papírek a pečlivě to k loďce přiděláme. Pak půjdeme ven k potůčku a pošleme loďku po vodě. Třeba k někomu dorazí,“ vysvětlila maminka.

Hanička z toho byla nadšená. Hned vzala špejle, barvičky, lepidlo a hodiny strávila nad výrobkem. Když už byla loďka hotová, namalovala obrázek a napsala pod něj. „Přeji pěkný den.“ Lístek zabalila do sáčku a přilepila k lodičce. Pak si oblékla Hanička i maminka holínky do deště a pláštěnku. Přišly k potůčku a opatrně loďku pustily. Hanička měla velkou radost. Její výrobek se krásně nesl na malé vodě a hrdě nesl její vzkaz. Pořád doufala, že její psaníčko s loďkou někdo objeví.

Déšť ještě dlouho nepřestával a tak Hanička taky nepřestala vyrábět. Skoro každý den poslala po vodě jednu loďku s hezkým vzkazem.

Uběhlo několik týdnů. Venku už nepršelo, ale už se objevovaly první ranní mrazíky. Hanička teď byla nemocná a tak ležela v posteli a poslouchala rádio, když najednou se stalo něco neuvěřitelného. V rádiu se ozval hlas nějaké starší paní. „Chtěli bychom moc poděkovat a poslat písničku tomu, kdo v tom škaredém a upršeném počasí nám zvedal náladu svými vzkazy v lodičce, která každý den k nám připlouvala po potůčku. Bylo to moc milé. A vždycky nás to rozesmálo.“

„Maminko slyšela jsi to? Lodička k někomu doplula! Všechny k někomu dopluly. A líbila se jim i vzkaz se jim líbil!“ volala Hanička na maminku z postýlky. Maminka za ní přišla, pohladila ji po jemných vláskách a řekla: „Ano holčičko slyšela jsem to. Jsem moc ráda, že jsi někomu udělala radost. A jsem na tebe hrdá. Teď hezky lež, ať se brzo uzdravíš a můžeš zase dovádět venku.“

Hanička tu noc spala sladce. Měla velkou radost ze vzkazu, co slyšela v rádiu. Už se těšila, až se uzdraví, aby mohla zase něco vyrábět a rozveselit někoho dalšího.