Jak Edita věděla, co má dělat

Ve městě moc zvířátek neuvidíš. Můžeš tam spíše potkat auta, motorky, koloběžky, hodně lidí a hrající si děti. Občas se ale stane, že i ve městě se ubytuje nějaké volně žijící zvíře. Například na stromech můžeš někdy vidět hnízda ptáčků. Najdou si třeba vysoký strom s rozvětvenými větvemi. Pečlivě tam nanosí větvičku po větvičce a lístek po lístečku, dokud jim nevznikne pohodlné a pevné hnízdo. Jeden takový strom, na kterém bydleli ptáčci, stál přímo před Editiným domem.

Byla to holčička, která milovala zvířata. Ráda je pozorovala a učila se o nich. Každé ráno Edita chodila do školy kolem toho velkého stromu a koukala se do jeho koruny, jestli tam neuvidí nějakou veverku nebo ptáčka.

Jednou, když šla ze školy domů, zastavil ji podivný zvuk. Podívala se nahoru a viděla, jak nad ní kolem stromu nervózně poletují dva ptáci a vydávají u toho hrozný zvuk. Jako by se něco dělo, jako by jí chtěli něco říct. Edita se rozhlížela kolem sebe, aby zjistila, proč ptáčci tak naléhají. A pak to na to přišla.

Pod stromem neobratně poskakoval malý, trošku opeřený ptáček. Bylo to mládě. Ptáčci, kteří létali nad hlavou Edity, byli určitě jeho rodiče. Malý neuměl létat. Určitě vypadl z hnízda. Sotva se držel na nohou. Edita věděla, že tady na zemi ve městě na malého ptáčka číhá hodně nebezpečí. Chtěla mu pomoct, ale musela si pospíšit, protože každou vteřinou se mu mohlo něco stát.

Editka se dočetla v knížkách, že když je ptáče už opeřené, může na něj sahat. Že ho rodiče i pak přijmou. A taky věděla, že nejbezpečnější to pro něj bude na stromě. „Musím ho dostat na nějakou širokou větev. Udělám mu hnízdo, aby z ní zase nespadl. Tam mu můžou rodiče nosit jídlo a pak jak zesílí, odletí s nimi,“ promyslela si to Edita a dala se do práce.

Rychle našla nějaké větvičky. Stočila je do klubíčka s otvorem, aby tam ptáčka usadila. Prohlédla si strom, aby se rozmyslela, kam hnízdo s malým opeřencem usadí. Našla místo, kde se větve rozdvojují. „To bude nejlepší, tam ho dám,“ rozhodla se.

Pak následovalo to nejtěžší. S hnízdem a ptáčkem vyšplhat nahoru. Z trička si zavázala na břiše kapsu. Zaklínila si tam hnízdo a pak opatrně ptáčka chytla a vložila ho do něj. Tričko si utáhla, aby nevypadl. A začala lézt. Obratně se dostávala po větvích nahoru. Přitom pořád dávala pozor na svého malého svěřence v tričku. Když se dostala k rozdvojeným větvím, opatrně tam položila hnízdo s ptáčkem a ujistila se, že nespadne. Sotva slezla dolů, uviděla, jak se jeho rodiče k němu slétávali a donášeli mu jídlo. Záchranná mise se podařila. Editka byla šťastná, že mohla ptáčkovi pomoct a že to dokázala. Každý den se na malého ptáčka chodila dívat a pozorovala, jak sílí a roste.

Ovšem jen do chvíle, kdy při cestě ze školy uslyšela Editka zase ten podivný zvuk. Poněkud se ale od toho prvního lišil. Podívala se nahoru a ze stromu se k ní snášeli rodiče malého ptáčka. V zobáčcích nesli z větví upletený věneček. Pomalu ho posadili na Editinu hlavu a ještě kolem ní párkrát zakroužili.

Pak jí něco jemně klovlo do ucha. Edita se tak smála, až plakala radostí. Na rameni jí totiž seděl ptáček, kterého zachránila. Nechal se pohladit, pak ještě párkrát poposkočil a se svými rodiči odletěl. Všichni se přišli s Editkou rozloučit a poděkovat jí.

Edita se nikdy nepřestala o zvířata zajímat. Dodnes si o nich čte a pořád se učí něčemu novému. Věří, že díky tomu zase někomu může zachránit život.