Jak Chytroušku honila mlsná

Chytrouška nebyla svému jménu nic dlužna. Ale samotná chytrost není nikomu dána při narození jen tak pro nic za nic, tu musí od svého mládí každý získat samostatným učením. A tak se stalo, že Chytrouška, jak vyrůstala na hájovně, naučila se mnoha věcem, které nyní mohla v lese, v prostředí pro ni zcela neznámém, dokonce i dobře použít.

Jinak docela spokojeně si užívala každého dne se svým kamarádem, mladým Šediváčkem. Od něj se učila znalostem, jak lovit v lese potravu, jak se chránit před zimou nebo horkem či poznávat, které lesní plody jsou jedlé a které jedovaté.

Všemožně si oba vycházeli ve všem vzájemně vstříc. I v jídle. Šediváčkovi, protože se narodil ve vlčí rodině, pochopitelně chutnalo hlavně masíčko. A to jakékoliv. Lovil myši, králíky, zajíce i jiné malé hlodavce. Prostě byl tak zvyklý. Kdežto Chytrouška, protože se tak brzy ztratila své mamince a dostala se mezi lidi, si brzy zvykla i na jiné jídlo. Člověčí. A to takové, které ve větším množství jak lidem, tak i zvířátkům nesvědčí.

Brzo, brzičko přicházely na Chytroušku všelijaké chutě, které nebylo možné v lese jen tak docela dobře uspokojit. Ukázalo se, že Chytroušku, jak se říká, začala honit „mlsná“. „Ách, kamaráde, kdybys tak věděl, jaká je to dobrota. Hmhm, třeba taková smetánková zmrzlinka. Jé, hmhm. No, já vím, že i baculatá myška není pro tebe k zahození, ále zmrzlinka… hmhm, to je bašta. Pane jo, co ty víš.“ No a jak se tak Chytrouška rozplývala a básnila o těch všech dobrotách, tak chudáku Šediváčku až tak začaly z tlamičky téct sliny, že je jazykem ani nestačil olizovat.

Chytrouška, milé děti, tak propadla svým choutkám po sladkém, že hledala, kde by co by, jen aby ukojila svou chamtivost po tom, co by bylo jen aspoň trochu sladké. A chudáček Šediváček – smutně a trpělivě ji v jejím shánění všude následoval.

Dobře věděla, kde má paní hajná Jedličková na hájovně komoru s uskladněným cukrem a jinými sladkými dobrotami. Ale netroufala se tam vydat. Přece jen se bála trestu, který by ji při kradení mohl postihnout. Avšak ta její neustálá chuť na něco sladkého.… Nedala jí pokoj a nedala.        

Na vlastní oči si všimla předevčírem mladého medvídka Brumlíka, jak si na stráni pod Jezevčí skálou na sluníčku blaženě pochrupoval a jazykem si občas olizoval zbytky medu z čumáku. A nad ním se přitom rojily rozzlobené lesní včely, kterým zřejmě zase ukradl med. To bylo pro Chytroušku už k nevydržení. A tak se Chytrouška celá zoufalá vydala i se Šediváčkem k lesnímu rybníčku, který sousedí s polem, na kterém rostla cukrová řepa.

Když tak ohryzávala tu řepu, Šediváček, který si na její doporučení uždíbl kousek té cukrovky, celou umazanou od hlíny, se zakuckal, rozkašlal a začal brblat:                                                                         „Fůůůj, co to je za hnůj? To má být to slíbené sladké mlsání? Copak nikde není nic jiného k mání? Už mám těch tvých výmyslů, Chytrouško, dost. Když něco pořádného nevymyslíš, tak ti říkám, že už mě tu na moutě kutě, neuvidíš!“                      

A pelášil hned zpět na jejich mýtinku pod starou osikou. Nešťastná Chytrouška se za ním celá usoužená pomalu vracela a přemýšlela, jak by si Šediváčka udobřila. A cestou dostala nápad! A když ho Šediváčkovi patřičně vysvětlila, tak honem, honem oba spěchali k výletní restauraci na okraji lesa, kterou Chytrouška už dobře znala. 

Když tam udýchaní doběhli, tak Chytrouška začala Šediváčkovi vysvětlovat svůj plán.                                                                  

„Heleď, koukej, Šediváčku, vidíš tam vpředu napravo ten stánek?“ „No vidím a co má být?“ „No tamten tlustý strejda je zmrzlinář. A vidíš ho, jak se opírá břuchem o ten pultík a nabírá té holčičce do kornoutku zmrzlinu?“ „No jo no, vidím a co dál?“ „Tak si všimni, že za sebou má naskládané otevřené krabice s kelímky s vanilkovo-oříškovou zmrzlinou.“ „No a cóó?“  

 „No já se připlazím zezadu k těm krabicím a ty, Šediváčku, víš, ty jsi takový fešácký vlček, že vypadáš skoro jak pejsek. Tak sedneš si před ten stánek na bobek a budeš na toho pana Smetanu dělat ‚psí oči‘. Ale musíš se přitom hodně olizovat, to na něho zapůsobí. On tě bude obdivovat a ty potom zvedneš obě pacičky, jako bys ho prosil o něco. A tím odvedeš jeho pozornost ode mne a já potichoučku zkusím vzít dva kelímky se zmrzlinou.“                                                     

„Co tomu říkáš?“ „Super, Chytrouško. No ty jsi teda hlavička jak makovička,“ nadšeně jásal Šediváček. A tak také vše proběhlo.

A představte si děti, že tak, jak si to ti dva malí uličníci darební naplánovali, tak jim to nakonec také vyšlo. Pan Smetana potom dlouho ještě svým kupujícím návštěvníkům vyprávěl o tom, jak před jeho stánkem kdysi panáčkoval takový chundelatý, šedě bělavý pejsek, který dělal na něho tak smutná očička a pacičkami prosil o kornout zmrzliny, že nad ztrátou těch dvou kelímků mávnul rukou a oželel je.

A Chytrouška se Šediváčkem – ty potvůrky si dlouho pochutnávaly na dobré, slaďoučké vanilkové zmrzlině s oříšky.