Jak Chytrouška uspořádala sportovní odpoledne

Taneční veselice na mýtince pod starou osikou, kterou Chytrouška vymyslela a zorganizovala, byla pro lesní zvířátka něčím novým a nebývalým. Měla veliký ohlas. Všude po lese se o ní mluvilo, a tak nezůstalo jen při jedné zábavě. Došlo i na další a zúčastňovalo se jich čím dále více a více zájemců. Z Chytroušky se postupně stávala velmi vážená osobnost.

„Naše Chytrouška je nade všechny mudrce. Ta umí každému poradit. Přitom je pořád tak skromná a veselá. A žádnou legraci nepokazí…“ Všichni ji chválili, jak neustále hledá a vymýšlí, jakou by novou činnost, všem prospěšnou i zábavnou, mohla svým lesním kamarádům navrhnout, aby se pobavili a přitom mnoho dobrého pro jejich les společně vykonali. 

Jednou podvečer, když Chytrouška seděla s Šediváčkem před norou a zapadající sluníčko ozařovalo svými načervenalými paprsky protilehlou stráň, tak se Chytrouška dlouze zahleděla na ten svah. Cosi ji napadlo a začala nahlas uvažovat: 

„Šediváčku, vidíš naproti tu stráň? Tak mám nápad! Když v zimě na ní děti sáňkovaly a dospělí lyžovali, no tak si říkám, proč bychom i my a naši kamarádi z našeho lesa si nemohli na ní také zaskotačit?“ „No, prosím tebe, co zase vymýšlíš? Nad čím zase špekuluješ? Copak je tam teď nějaký sníh? Jo, leda tak houby tam bývají. A ty tam teď nerostou, tak co. Vždyť je léto, ty trdlo,“ začal opět nešťastný Šediváček protestovat.

„Však já vím, to je mi jasné, tak hloupá zase nejsem. Ale napadlo mě, že bychom mohli zorganizovat kamarádům z našeho lesa zajímavou soutěž. Víš… tu, kterou jsem viděla kdysi, když ji dělal hajného Pepík s kamarády na svahu nad hájovnou. Byla to legrace. Víš ty co? My vyhlásíme soutěž ve válení sudů z kopce dolů!“ 

„Co? To teda, to nééé, já do žádnýho sudu nepolezu, abych se v něm kutálel po svahu dolů. Jo, ty ses docela načisto asi zbláznila,“ stále odporoval Šediváček. „Ale co bychom lezli do sudů, sami se budeme kutálet po svahu!“ kroutila hlavou Chytrouška. „A vůbec, nemel pořád tím tvým čumáčkem hlouposti a dávej dobrý pozor. Koukej, tam nahoře u té zakrslé borovice bude start a tam dole u té kopky sena bude cíl! Aspoň se nikdo neporaní, když se tam moc rychle dokutálí. Tak a ty zítra na naši nástěnku, víš, na ten bílý kmen té nahnuté břízy, napíšeš oznámení, aby všichni, kdo chtějí, došli v hojném počtu!“ 

Jakpak by mohl dobrák Šediváček odporovat, že? Napsal tedy to oznámení a zpráva o závodech ve válení sudů se roznesla po celém lese a opravdu se sešlo nebývale hodně zájemců. Nehodnotila se rychlost válení, to ne, ale rozhodovalo, které válení bude to nejhezčí. A hlavně nejvíc legrační. A bylo se na co koukat. To vám tedy řeknu!

První se začal kutálet méďa Brumlík. Byla to taková velikánská, hnědá, huňatá koule, ze které trčely jen ruce a nohy, kterými se chvíli odrážel a pak zase chvíli i brzdil. Přihlížející zvířátka ho povzbuzovala, ale moc mu to nepomáhalo. S velkým funěním a supěním se dokutálel dolů a tam se vyčerpaně rozplácl do kaluže. Takže si vysloužil jen velký pískot diváků a volání: „Fůůůůj! Hanba, méďo! Co to bylo?“

Pak se kutálel ježek Bodlinka. Ten se svinul do kuličky, naježil své bodlinky a nadskakoval na nich. Jak se přitom rychle kutálel dolů, divákům se to líbilo a tleskali a fandili mu až do okamžiku, kdy najednou se před ním na dráze objevil kopeček vyhrnuté hlíny, ze které vystrkoval svoji hlavu krteček Hloubílek. „Jauvajs, mordyjé,“ zařval bolestivě, „co se to dějé?“ A ozvěnou mu bylo táhlé soustrastné zvolání diváků: „Óóh, promiň, krtečku, óóh, ježek za to nemoh…“ 

Celé odpoledne probíhala soutěž. Válení sudů si vyzkoušela i další zvířátka. Například i bobr Standa, ale ten nadělal moc rámusu. To bylo tím, jak on nemotorně plácal o zem svým tlustým ocasem. 

Veliký úspěch a potlesk si vysloužila užovka Máňa. Ta předvedla nevídané číslo. Na startu se vztyčila, prohnula se dozadu a zakousla do svého ocásku. Vytvořila tak velký kruh jako kolo od bicyklu a fičela si to tak, že byla dole dřív, než by někdo řekl švec.

Ale pak se to stalo! Hrozná věc! To přitom, jak se dolů kutálelo malé, po těle proužkované, tlusťoučké prasátko Andulka. Když se na startu nahoře objevila, tak ji všichni nadšeně vítali potleskem. Zvláště když viděli, že má strach z výšky a že váhá a kvičí strachy na svou maminku čekající na ni dole v cíli: „Mamííí, Andulka se bojíí, bojíí!“ Ale nakonec se přece Andulka pustila dolů. A docela pěkně se přitom válela, to ano, ale když už byla skoro v cíli, tak najednou silně vykvikla bolestí a zůstala nehybně ležet na zemi.

V tu chvíli všichni hrůzou ztichli. Ukázalo se, že jak se Andulka koulela, tak na její dráze v trávě ležely střepiny skla, které ji zranily. Takové se stalo neštěstí. Pořezanou Andulku však naštěstí hned ochotně odnesl na zádech do jejich doupěte přítomný srneček Dolfík.

Stalo se to proto, že nepořádní turisté či jiní nehodní návštěvníci lesa, kteří tu byli na výletě, zanechali na louce po sobě plno odpadků, papíry, konzervy i rozbité lahve od minerálek. A tak tímto Andulčiným zraněním bylo okamžitě po soutěži.

Zvířátka se smutně rozcházela do svých příbytků. Měla pokažené odpoledne a dlouho, dlouho do noci kroutili všichni hlavou nad tím, jak se mohou turisté, dospělí lidé, tak špatně chovat v tak krásném lese…