Jak liška Chytrouška Šediváčka našla

Jakmile se Chytrouška uvelebila ve své noře, kde se narodila a ze které svojí chytrostí vypudila starého jezevce Bublu, nastaly pro ni všední časy. Každý jeden den proběhl stejně jako druhý další a Chytrouška, která byla zvyklá, že život jí přinášel všelijaká překvapení, začala mít dlouhou chvíli. Cítila se osaměle a toužila opět po nějakém dobrodružství. 

V té hájovně, ve které od malička vyrůstala, potom co ji našel a vzal domů hajný Bartoš, kamarádila s jeho jezevčíkem Lapáčkem, ale ten už tady s ní na mýtince před norou pochopitelně nebyl.

Jednou se zkusila kamarádit a hrát si společně s ježkem Bodlinkou, ale to dopadlo velmi špatně. On totiž pro ty její výmysly a kumprštykle neměl vůbec, ale vůbec žádné pochopení.                                                      

No bodejť by měl, když si z něho Chytrouška chtěla udělat kartáč na šaty a chtěla si s ním pročesávat, považte, děti, svoje hebké, lehce rezavé chlupy na ocásku. A když ho potom uchopila packou zespodu, za jeho hladké bříško, tak se vždycky hned začal smát. Ale tak, že se mu až to břicho natřásalo jak roztrhaná vlajka ve větru: „Chichichi, chachacha, Chytrouško, chichichi, už dost, už dóóst, to mně strašně, chichichi, mně lechtá, chichichi!“
A kroutil se, tak se kroutil, až se smotal do takové kouličky, kterou už vůbec Chytrouška nemohla udržet ve svých packách, jak je měla popíchané.

„Podívej se, Bodlinko, jak mám teď rozpíchané pacičky,“ smutně mu vyčítala. „S tebou není vůbec žádná hra a ani legrace, běž si teda napichovat ty svoje jablíčka a já už s tebou kamarádit nebudu a hotovo.“ A přestala se s Bodlinkou kamarádit.

No ale dlouho to nevydržela a zase měla roupy, zase přemýšlela, co by a s kým prováděla.

A náhoda jí přála. Každý večer poslední dobou, když se stmívalo a postupně tma byla víc a víc tmoucí, kdy už poslední lesní zpěváčci skončili svůj každovečerní koncert a nad špičkami hustých jedliček se začal vynořovat měsíček, pro lištičku začalo dobrodružství jiné. Pro ni doposud úplně neznámé.

Zatímco se ukládala ke spánku na svou měkoučkou mechovou postýlku a venku na mýtince měsíček začal svým světlem kreslit na hustém maliní tajemné obrázky, objevila se uprostřed na mýtince tajemná, štíhlá a stříbřitě šedá postava vlčího mládence.

Posadil se na bobek, natočil a zvedl svoji hlavu směrem k měsíčku a potom… potom začal jemně a zprvu tiše ladit svoje hlasivky a pak… pak začalo jeho kouzelné a táhlé a tak procítěné vytí, které postupně sílilo a letělo do široka a do daleka po celém lese: „Aúúúú, aúúúúú…“ se neslo dokola prostorem.

A to pochopitelně nemohlo a nedalo spát Chytroušce. Vzpomněla si, že kdysi, jako malé liščátko, uvelebené na klíně paní hajné, sledovala společně s ní po večerech televizní vysílání tam u nich v hájovně. A přitom si také vzpomněla na hudební pohádku o Rusalce, kde lesní víla také zpívala na mýtince měsíčku. A ten zpěv se jí tenkrát tak moc líbil, že si na něj nyní opět vzpomněla.

Chytroušce to nedalo, vyběhla z nory a pomalu, pomalounku se plížila k tajemnému pěvci, tak aby ho nevyrušila. Když dozpíval, tak prasknutí větvičky, na kterou Chytrouška neopatrně stoupla, ho přimělo, aby si všimnul pozorné posluchačky. „A tož ty jsi kdo? Ty krásná a neznámá posluchačko?“ tázal se mladý vlček, potěšený takovým zájmem.

 „Já jsem liška a lidé, kteří mne vychovali, mi dali jméno Chytrouška. Tvoje krásné zpívání mne úplně okouzlilo a vyvolalo ve mně vzpomínky na moje mládí, které jsem prožila na hájovně u lidí. A řekla jsem si, že tak krásně a procítěně může zpívat jenom ten, kdo má stejně tak krásné a milé srdíčko. A kdo jsi ty?“

„Mně říkají Šediváček. A stalo se, že moje smečka mne tu zapomněla, když odtáhla do jiných lesů hledat bezpečí, a tak jsem tu zůstal sám a je mi tu tuze smutno,“ odpověděl jí vlček.  Chytroušce se Šediváčka zželelo, a tak ho objala packou kolem krku a konejšivě mu řekla:

 „Šediváčku, to máme tedy stejný osud a mně je tě moc líto, zasloužíš si lepší život. Pojď, budeme kamarádi. Víš, tak jak říkají lidé – ve dvou se to lépe táhne!“  

A než zašel měsíček za obzor a než začali své trylky první ranní zpěváčci, tak poseděli spolu Chytrouška a Šediváček nějakou tu chvilku v družném povídání na pařízku pod starou osikou a potom se spolu odebrali do Chytrouščina pelíšku.