Žilo bylo jedno malé strašidlo. Bylo modré, mělo veliké oči a vypadalo trochu jako medvídek a trochu jako pejsek. Vlastně nebylo vůbec strašidelné a strašit ani pořádně neumělo. Ostatní strašidla se mu smála a ono z toho bylo smutné.
Jednou takhle chtělo vystrašit jednu paní. Schovalo se za popelnici a čekalo, až půjde kolem. Paní zrovna telefonovala, a když strašidlo vyskočilo na chodník a udělalo baf, paní si ho ani nevšimla. Zkusilo to ještě několikrát, ale skoro nikdo si ho nevšiml a už vůbec nikdo se ho nelekl.
Smutné se posadilo vedle popelnice a složilo svou modrou hlavu do modrých ručiček. Chvilku tak sedělo, ale potom mělo pocit, jako by se na něho někdo díval. Zvedlo hlavičku a uvidělo, jak vedle něj sedí chlapeček.
„Ty jsi ale divné zvířátko,“ řekl.
„Já nejsem zvířátko. Já jsem strašidlo, ale neumím strašit. Proto mě ostatní strašidla nemají ráda a nelíbím se jim.“ řeklo strašidlo smutně.
„Ale mně se líbíš,“ řekl chlapeček, „můžu si tě vzít domů? Jsi moc roztomilé.“
„Vážně?“ usmálo se strašidlo, „I když neumím strašit?“
„To mi vůbec nevadí. Ještě bych se tě bál.“
A tak vzal chlapeček strašidlo za ruku, vzal si ho domů a od té doby byli kamarádi. A strašidlo bylo rádo, že je roztomilé a vůbec mu už nevadilo, že neumí strašit.
Výborný nápad, to jsem ještě nečetla. Moc milé, před spaním uklidní a spraví náladu.