Uprostřed zelené louky stál mohutný strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani deset dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nikdo nedohlédl na její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo spoustu skřítků.
Pobíhali si mezi větvemi, spali a odpočívali na jeho velkých listech a jedli jeho plody. Tito skřítkové mezi lidi moc nechodili. Byli spokojení na svém stromě. Jeden ze skřítků, ten nejstarší a nejmoudřejší, jim občas dal úkol, aby lidem pomohli. Všichni mu říkali Rada. Protože jim vždycky nejlépe poradil.
Jednou si skřítek Rada zase zavolal své skřítky k sobě. Všichni si hezky posedali na své větve a poslouchali, co jim dnes poví. Nejstarší skřítek si odkašlal a řekl: „Nastal čas, abyste lidem pomohli. Potřebují potěšit. Zvednout náladu. Jsou smutní. Mají moc starostí a zapomínají se radovat. Jak to uděláte, to nechám na vás. Tak směle do toho!“
Mezi skřítky nastal šum. Všichni se radili a přemýšleli, jak to udělat. Sypali nápady jeden přes druhého. Pořád ale nemohli přijít na to, co by lidi rozesmálo. Neuměli velká kouzla, museli vymyslet něco jednoduchého. Po chvíli se jeden skřítek pousmál. Nahlas sdělil svůj nápad a všichni okamžitě souhlasili. Hned se dali do práce. Jedni skřítci sehnali papír, druzí zase stonek od květiny. Protože stonek pouštěl zelenou barvu, sloužil jako propiska. Na papír stonkem napsali vzkaz. Papír složili do tvaru vlaštovky. Odnesli ho k městu. Vyšplhali na největší strom, který tam stál, a vlaštovku z papíru se vzkazem pustili do města mezi lidi. Vznášela se vzduchem. Poletovala mezi lidmi, až přistála na lavičce vedle smutného dědečka. Ten si vlaštovky všiml, vzal ji, přečetl si vzkaz na ní a mile se usmál. Postavil se a vlaštovku poslal dál. Ta zase chvíli brouzdala po větru a pak přistála vedle maminky s holčičkou. Holčička zvedla vlaštovku, přečetla si vzkaz, usmála se a podala ji mamince. Ta se podívala na vlaštovku, taky si přečetla vzkaz a na obličeji se jí objevil úsměv. Obě pak poslaly vlaštovku dál.
Takhle to pokračovalo pořád dokola. Každý, kdo si přečetl vzkaz na vlaštovce, se usmál, ať už byl smutný více, nebo méně. Skřítci vše pozorovali a měli radost, že úkol splnili. Rozveselili několik lidí. Večer vše vyprávěli svému nejstaršímu skřítkovi Radovi. Ten všemu pozorně naslouchal a zajásal. Pak se jich zeptal: „A co bylo napsáno na té vlaštovce?“ „Usměj se, to ti sluší nejvíc,“ odpověděli skřítkové.
Nejstarší skřítek Rada byl na ně pyšný. Jednoduchou větou a milým dobrým skutkem dokázali lidi rozveselit. Skřítkové poznali, že k tomu, aby někomu udělali radost, nepotřebují dělat velké věci. Stačí, aby to mysleli od srdce. Dodnes malí skřítkové na tom stromě spokojeně žijí. A každý den se těší na to, jaký úkol jim Rada dá.
Škoda , že takové vlaštovky nelituji v realitě Moc hezké ?