Hrošík a kouzelná jeskyně

Audio verze pod pohádkou 👇

Žil byl jeden hroch. Ale nebyl to obyčejný hroch. Byl to hroší král. A ten král měl tři syny. Jednoho dne si jako vždy hověl v chladivé vodě a přemýšlel o životě. Najednou ho popadla velká chuť na meloun. Tak velká, že se ani vydržet nedala. A tak mu nezbývalo než přivolat své tři syny:

„Hrošíci moji milí, přineste mi prosím ten nejlepší a nejšťavnatější meloun, co na světě existuje. Kdo ho pro mě najde a přinese, dostane celé moje jezero za majetek.“

Hrošíci měli tatínka rádi a nechtěli, aby ho trápily nenaplněné chutě. A tak se vydali na cestu za melounem. Šli, šli, až došli na křižovatku, kde byly tři cesty a každý z brášků si vybral jednu.

První hrošík šel doleva a po nějaké době přišel k řece. Vlezl si do ní. Řeka byla úžasně chladivá a rostly v ní vodní rostliny, křupavé a výživné. Hrošík se tam cítil tak blaženě, že se jen šplouchal a pásl, šplouchal a pásl a na slib tatínkovi úplně zapomněl.

Druhý hrošík šel rovně. Šel, šel, až došel k rybníku. Na břehu toho rybníka, světe div se, bylo pole plné melounů. Vedle pole stál pán a podezřívavě se na hrošíka koukal. Hrošík povídá:

„Zdravíčko, strejdo, neroste vám tu ten nejlepší a nejšťavnatější meloun na světě?“

„Takových mám plné pole!“ uchichtl se pán. Ale když viděl hrošíkův chtivý výraz, rychle dodal:

„Ale jestlipak za ně máš čím zaplatit?“

Hrošík se zamyslel:

„Peníze, ty já nemám, my hroši nic takového neuznáváme. Ale mohl bych vám tu jako protislužbu parádně rozmetat trus! To my hroši uznáváme velice.“ Pán nejdřív zezelenal a pak zčervenal, asi se to tak naučil dělat od svých melounů:

„Tak to ať tě ani nenapadne, ty čunče, vlastně hrochu!“ Zaburácel.

Pak se ale maličko uklidnil:

„Tak protislužbu, říkáš? Trápí mě tu po nocích zloději melounů. Připlíží se, uříznou si meloun a jsou ti tam. Pokud se ti povede po sedm nocí melouny uhlídat, jeden ti za to dám.“

Hrošík pomoc s lehkým srdcem přislíbil. Věděl totiž, že je, jako všichni hroši, převážně nočním živočichem. Noc co noc tedy chodil kolem rybníka, občas pro jistotu hlasitě zařval a tím všechny zloděje spolehlivě odradil. Po týdnu si melounový pán pečlivě prohlížel své pole:

„No, dobře jsi hlídal, hrošíku, z mých melounů nechybí ani jeden! Můžeš si teď za odměnu nějaký vybrat a odnést domů.“ Hrošík popadl ten největší a nejvoňavější ze všech melounů do tlamy a radostně se vracel za tatínkem. Jenže ten meloun tak skvěle voněl a šťáva z něj tekla hrošíkovi přímo do tlamičky, že se neudržel a meloun rozkousl a zhltnul. Domů se pak vracel trochu provinile a s prázdnou.

Třetí hrošík se vydal cestou necestou, křovím nekřovím, až došel k jeskyni. Protože hroši do jeskyň normálně nechodí, nejistě postával před ní. Najednou se tam objevila víla a povídá:

„Hrošíku, to je jeskyně kouzelná! Najdeš v ní zlato, stříbro i drahokamy.“ Hrošík to smutně poslouchal:

„To nechci. Já hledám ten nejlepší a nejšťavnatější meloun na světě!“ Víla ho ujistila:

„Ten je tam také.“

Hrošík tedy sebral všechnu odvahu a vešel dovnitř. Chvíli bloudil chodbami, když tu najednou uslyšel tajemný šustot a hvízdání. Byli to duchové. Nalétávali na hrošíka ze svých děr ve stěně a dělali na něj strašidelné uíííí, uíííí. Chtěli ho totiž k smrti vyděsit. Hrošík se ale nedal. Otevřel tlamu a z plných plic zařval. Duchové se div že nepokakali strachy. Zalezli zpátky do svých děr a ustrašeně z nich na hrošíka vykukovali. Hrošík jim povídá:

„Vidíte to, že není příjemné, když vás někdo vyděsí. Příště až tu někdo půjde, mu radši pěkně zazpívejte. Slibujete, že to tak uděláte?“ Co měli vylekaní duchové dělat. Poslušně to hrošíkovi slíbili a ten šel dál.

Potácel se temnými chodbami, blátem i kapající vodou, když tu si všiml, že na konci chodby něco krásně svítí. Zaradoval se a vyrazil za tím. Když ale přešel blíž, velice se vylekal. To světlo byl totiž oheň. A to nejen nějaký obyčejný oheň. Tenhle vycházel přímo z dračí tlamy. A ne z jedné, ale hned ze třech. Drak si brzy hrošíka všiml a vrhl se na něj. Tím odstartoval nelítostný boj. Drak se snažil hrošíka ožehnout svým plamenem. Hrošík velice slintal, aby všechen ten oheň uhasil. Drak chtěl hrošíka podrápat. Ten mu ale nastavil svá tvrdá chodidla jako štíty. Drak zvedl všechny tři hlavy a velkou rychlostí jimi mrštil k zemi, že jako hrošíka přikousne k zemi. V tu chvíli ale hrošík uskočil a pak sebou rychle plácl na zem, přímo na dlouhé dračí krky. Když takto draka znehybnil, tak mu přísně povídá:

„To od tebe není pěkné, draku, že takhle napadáš náhodné pocestné. Už to prosím nedělej.“ Drak nad tím chvíli přemýšlel a pak říká:

„A jo, máš pravdu, hrošíku, to ode mě nebylo moc pěkný. Promiň, už příště útočit nebudu.“ Hrošík ho za to rozhodnutí pochválil a pokračoval dál dovnitř do jeskyně. Klesal pořád hlouběji a hlouběji, když tu najednou se z temnoty vynořila babizna. Ta v ruce držela jehlu a povídá:

„Ho, ho, ho, tady si chce nějaký opuštěný vepřík přivlastnit poklad, to ti teda nedaruji. Píchnu tě jehlou a ty usneš na sto let!“ Hrošík se ale jen od srdce zasmál:

„Babizno, ty popleto. Já nejsem vepřík, já jsem hroch. Hroši jsou tlustokožci a ty jen tak nějaká jehla nepíchne. A abys věděla, já si ten poklad nechci přivlastnit pro sebe. Chci ho pro svého tatínka.“

Pak ještě dodal:

„A dej si pozor, babizno, abych tě moc nepřimáčkl ke zdi, zdá se mi tahle chodba na hrocha trochu úzká.“ 

Potom opatrně prolezl kolem babizny, zašel za dvě zatáčky, proplazil se třemi tunely a přebrodil devět podvodních řek. A pak úžasem málem oněměl.

Vešel totiž do velké síně. Kolem dokola byla akvárka z křišťálu a v nich plavaly hlubokomořské ryby, které celou síň osvětlovaly. Na podlaze ležely kupy zlata, ve stříbrných skříních byly vystaveny krásné lastury a do zdí byly zatlučeny drahokamy. Byla to největší krása, jaká se kdy na světě vyskytovala. Ale našeho hrošíka vůbec nezajímala. Pátral očima po místnosti a hledal, kde tam asi je ten nejlepší a nejšťavnatější meloun na světě. Najednou si všiml, že je uprostřed místnosti vysoký mramorový sloup. Koukl se nahoru, kam až že to ten sloup sahá. A tam, úplně vysoko, ležel ten meloun.

Když to hrošík uviděl, popadla ho zoufalost:

„Tak já jsem šel cestou necestou až do jeskyně, duchy jsem zahnal, s drakem jsem bojoval a pak najdu meloun takhle vysoko. To je tedy šlamastyka. Šplhat po sloupech, to my hroši teda neumíme.“ Hrošík si najednou představil tatínka, jak určitě napjatě čeká doma na meloun, který je úplně nedostupný, a rozplakal se.

Jak tak plakal, kde se vzala, tu se vzala, objevila se tam ta víla, co ji potkal u vchodu do jeskyně. Protančila až k jeho oušku a pověděla mu:

„Hrošíku, ty ses dnes třikrát moc pěkně zachoval. Duchy, draka i babiznu jsi za jejich strašení a útoky nepotrestal, ale odpustil jsi jim. A to jim pomohlo se polepšit. Mě to tak inspirovalo, že chci také udělat něco pěkného.“ Víla domluvila a vznesla se až nahoru na sloup. Vzala meloun do náručí a přinesla ho hrošíkovi až do tlamy. Ten na nic nečekal, zastříhal ouškama na poděkování a utíkal s ním za tatínkem. A ani ve snu by ho nenapadlo, že by meloun ochutnal.

U svého rodného jezera našel tatínka i brášky, kteří se už dávno vrátili ze světa, ale s nepořízenou. Všichni měli obrovskou radost, že se i poslední hrošík v pořádku vrátil, protože už se o něj začínali bát. Hrošík položil meloun před tatínka a povídá:

„Tatínku, tady máš ten nejlepší a nejšťavnatější meloun na světě. Přeji ti dobrou chuť.“

Tatínek pěkně poděkoval, a protože byl moudrý a laskavý, rozdělil meloun na pět kousků. Jeden snědl sám a moc si na něm pochutnal. Další tři dal svým synům hrošíkům. Ti se na meloun vrhli a papali, až se jim za ušima boule dělaly. A z posledního kousku melounu tatínek vydloubal semínka a rozesel je kolem dokola jejich milého jezírka. Od té doby tam roste spousta melounů a jsou to ty nejlepší a nejšťavnatější melouny na světě.

Když vyrostl, dostal náš jeskynní hrošík od tatínka jezero i s melouny a spokojeně tam dlouhé roky s tatínkem i brášky žil. A nejen s těmi. Časem si hrošík zamiloval jednu milou hrošici, kterou si po čase k jezeru přivedl a do pár let se jim narodili dva malí a roztomilí hrošíci.

A to je konec pohádky o jedné spokojené hroší rodině.

---

---