Hrošík a jeho ošetřovatel

S nástupem jara se v přírodě dějí velké věci. Probouzejí se květiny, stromy se začnou zelenat a taky mezi zvířátky se rodí mláďata. Jedno takové zvířecí miminko se narodilo i v naší zoo. Na svět přišel malý hrošík. Byla to velká událost a všechna zvířata v zoologické zahradě měla ohromnou radost. I ošetřovatelé se z toho těšili.

Jak ubíhal čas, hrošík se seznamoval se světem a životem v zoo. Byl moc šikovný a všechno se rychle naučil. Jeho ošetřovatel ho pravidelně kontroloval a pozoroval. Ovšem něco se mu stále nepozdávalo. Hrošík byl pořád příliš malý a unavený. Moc nerostl. Jen zíval. Ošetřovateli se to nelíbilo. Chtěl zjistit, co malému hrošíkovi schází, proto na něj dával pozor. Přes den se ale nic podivného nedělo. Hrošík jedl, procházel se a trávil čas ve vodě jako ostatní. Vše bylo v pořádku. Ošetřovatel si tedy usmyslel, že zkusí hrošíka pozorovat i v noci. Večer přišel k jeho výběhu a sledoval, co se bude dít.

Všichni hroši už spokojeně spali. Jen malý hrošík ne. Snažil se zavírat oči, uvelebit se, ale po chvíli oči opět otevřel a nervózně chodil po výběhu. Prostě mu nešlo spát. „Tak proto jsi tak unavený a nerosteš! Nejsi vyspaný, kamaráde,“ přemýšlel ošetřovatel nahlas, když pozoroval mladého hrocha. Pár dalších nocí se vše opakovalo. Všichni spali, jen hrošík ne a ne usnout.

Ošetřovatel přišel k jeho výběhu blíže. Kouknul se mile na hrocha a laskavě povídá: „Copak s tebou je? Proč nemůžeš spát?“ Hrošík se na něj smutně a unaveně podíval. Pak ošetřovatel vzal knížku, sedl si do trávy co nejblíže k jeho výběhu a řekl: „Víš co? Něco zkusím. Když nemůžou usnout mé děti, čtu jim pohádku. A to zabere. Zkusím ti něco přečíst a uvidíme.“ Ošetřovatel vybral nějakou hezkou pohádku a začal číst. Hrošík se na něj nejdříve nechápavě díval. Pak ale zjistil, že se mu opravdu zavírají oči. Lehl si a poslouchal. Klidný hlas od ošetřovatele se mu líbil. Uklidňoval ho a uspával. Po chvíli mladý hroch zaspal. Ošetřovatel se usmál a odešel.

Další večer hrošík čekal u plotu a vyhlížel svého milovaného lidského kamaráda. Těšil se, až mu zase něco přečte. Ošetřovatel poznal, že na něj hrošík netrpělivě čeká. Uvelebil se tedy zase do trávy a četl. A tak to probíhalo každý večer, dokud hroch nevyrostl. Když to zjistili ostatní pracovníci v zoo, smáli se, divili se a nevěřili vlastním uším ani vlastním očím. Když ale pozorovali, že hrošík krásně roste a má dostatek síly i energie, protože je pořádně vyspaný, měli radost a ošetřovatele chválili. On sám si dodnes nedokáže vysvětlit, proč hrošíkovi pomohlo právě čtení pohádek. Byl ale rozhodnutý udělat všechno pro to, aby se jeho zvířata měla v zoo dobře.

A hroch? Kdyby uměl mluvit, tak nám to všem vysvětlí. Zvíře přece pozná hodného a dobrého člověka. Pozná, že má o něj někdo zájem. A tak byl rád, že má svého starostlivého ošetřovatele. Měl klidný hlas, věnoval hrošíkovi čas a lásku. A to bylo nejvíc. Navíc uměl tak hezky číst.