Kdysi dávno žil byl chudý kameník. Měl jen svůj krumpáč, mozolnaté ruce a malého synka Honzu. Žili spolu v Horách Kutných, kde bylo kamene dost a o jeho služby nikdo neměl zájem. I rozhodl se, že půjde i s chlapcem do světa.
„Tatínku,“ povídá mu cestou malý Honza, „víš, co se mi v noci zdálo?“
„To nevím.“
„O stříbrném koni. Běhal kolem vysokého kopce a nakonec zmizel ve skále. A kolem tekla nádherná řeka.“
„To je moc hezké, Honzíku. Ale sen je sen, probudíš se, je den,“ povídal kameník a šli dál. Řeka je zavedla až do kopcovitého kraje.
„Tatínku,“ povídá zase Honzík. „Ten sen se mi zdá noc co noc. A ta řeka vypadá přesně jako ta ve snu. Pojď se podívat tam ke skále. Prosím, prosím.“
„Inu, podívat se tam můžeme, ale žádného stříbrného koně tam určitě nenajdeš, Honzíku,“ usmíval se kameník a společně se vydali ke skále.
„To je ona! To je ona,“ radoval se Honzík. „Přesně tady ten kůň zmizel.“ A ukázal do kamene. Nu co, řekl si kameník, stejně jsou už dlouho na cestě a nějaká koruna by se hodila. Proč se tedy neusadit u skály, kde je práce dost? Třeba narazí i na trochu stříbra. A tak kameník začal kutat tam, kam Honzík ukázal. Byla to tvrdá dřina, ale Honzík pomáhal, co mu jeho malé ručičky stačily. Brzy si jejich počínání všimli zdejší lidé.
„Tam jaktěživ žádné stříbro nenajdete,“ kroutili nad nimi hlavami a posmívali se. Ale kameník jich nedbal a kopal dál. Konečně po několika dnech našel stříbro. Nejprve malinko, potom více a pak celé stříbrné valouny. Ale to ho nezastavilo a pokračoval stále dál. Stříbrná žíla se začala vytrácet, až zmizela úplně. A pak to objevil – malou jeskyni, ve které se něco stříbřitě lesklo. Když se to konečně povedlo vytáhnout chodbou ven na světlo, nemohl kameník uvěřit vlastním očím. Socha koně celá ze stříbra!
„Honzíku! Ty jsi měl pravdu!“ volal a radoval se, že odteď už se budou mít dobře.
Sochu koně věnoval kameník panu králi. Pan král za to daroval kameníkovi a Honzíkovi oblast Lipnice, kde kameník založil město. To se nazývá Lipnice nad Sázavou a stojí tam dodnes.
