Kdysi dávno žil poblíž Kašperku řezník. Jmenoval se Matěj a často jezdil na trh prodávat párky.
„Matěji,“ povídal mu jeho strýc, „až se budeš vracet z trhu, vyhni se Kašperku obloukem. Kolem té zříceniny se dějí divné věci. Někdo dokonce říkal, že tam straší.“
„Ale to je nesmysl, strýčku.“
„Jo, nesmysl. Říká se, že na Kašperku se zdržovali samí chamtiví rytíři, kteří jenom kradli a lakotili zlaťáky. V těch zdech, co tam zůstaly z původního hradu, určitě zůstalo něco špatného.“
Matěj se ale nebál. Na strašidla nevěřil, však už byl velký kluk. Přesto, když se vracel z trhu, zastavil se v hostinci poprosit o nocleh. Ale měli plno. A tak musel jít dál. Jenže světla ubývalo a toulat se v noci po cestách se mu nechtělo. Ještě by ho někdo přepadl. Zřícenina Kašperku v tu chvíli vypadala jako nejlepší způsob, jak přečkat noc.
Matěj si tedy ustlal mezi zdmi, aby ho chránily před větrem, a usnul. Ale vůbec se tam nedalo spát. Sotva oči zavřel, probudil ho dusot koně. Zvedl se, aby se podíval, kdo se tu tak v noci prohání. Kolem zříceniny pobíhal kůň s ohnivou ohlávkou, ale nikdo na něm neseděl.
Zvláštní, pomyslel si Matěj a už si chtěl znovu lehnout a spát, když tu zaslechl podivné klepání a bouchání. Za další pobořenou zdí se právě prali dva kostlivci o několik dukátů.
„Pane Bože, dej jim věčný klid,“ zašeptal Matěj a nakreslil do vzduchu prsty kříž. Kostlivci se rázem uklidnili, lehli si na zem a rozpadli se v prach.
Matěj se otočil, že si půjde zase lehnout, když už je tam konečně ticho. Za ním stál stařec. Matěj se leknul, že byl v tu chvíli rád, že zříceniny už nemají strop. Kdyby ho měly, určitě by si udělal bouli na hlavě, jak leknutím nadskočil.
Stařec Matějovi pokynul, aby šel za ním. Vedl ho do podzemí, chodbou dál až do místnosti, kde ležela hromada zlaťáků.
„Rozděl to zlato na tři díly,“ poručil stařec řezníkovi.
Matěj se neodvážil odporovat a začal pečlivě třídit zlaťáky na tři hromádky. Už byl skoro hotov, když mu zbyla jedna mince. Kam ji dát? Ať ji dá na kteroukoli hromadu, nebudou to už tři stejné díly. A to by nebylo spravedlivé. Matěj se zamyslel. Náhle dostal nápad. U pasu měl přece zavěšený řeznický sekáček na maso. Okamžitě ho popadl a rozsekl položenou minci na tři kousky. Každý z těch kousků dal na jednu hromádku.
Stařec se usmál.
„Děkuji ti, poctivý člověče. Díky tobě moje duše našla klid,“ povídal stařec. „Býval jsem chamtivý a šidil jsem lidi. Za svou nepoctivost jsem byl potrestán, abych zde navěky strašil. Jen poctivý člověk mě mohl vysvobodit.“
Jednu hromádku peněz si vzal stařík, druhou dostal Matěj za svou poctivost a třetí hromádku rozdělil stařík mezi chudé ve městě. Matěj si pak mohl žít jako pán, ale to neudělal. Dál pracoval a žil poctivě, protože věděl, že s poctivostí nejdál dojde.
