Honza a pět syslů

Bylo jednou jedno království, ve kterém byli všichni smutní. Jejich krásnou princeznu unesla zlá čarodějnice a udělala si z ní služku. Princezna musela v její chaloupce zametat a umývat podlahy, smejčit pavučiny, vařit, štípat dřevo a starat se o zvířata.

Utéct nemohla, protože čarodějnice kolem vyčarovala neviditelné stěny. O ty si milá princezna udělala hned první den bouli, když se pokusila utéci. Od té doby už to nezkoušela, plakala, prosila čarodějnici, aby ji pustila, ale všechno bylo marné.

Neblahý osud princezny Hanelory se vyprávěl po celé zemi jako pohádka bez šťastného konce. V jedné vesnici si ji vyprávěli při sušení sena, kde ji vyslechl i Honza, zedníkův syn. Honza zatoužil stát se hrdinou a princeznu vysvobodit. Ale pozor. O Honzovi se také vyprávělo ve vsi. Pohádka to však nebyla ani trochu. Posuďte sami, jaký by mohl být Honza hrdina.

Honza modré oči měl,

moc dobře ale neviděl.

Bez uší na svět nepřišel,

ale moc dobře neslyšel.

Rýmu nikdy nechytil,

přesto moc dobře necítil.

Chuti neměl – snědl, co mu dali,

alespoň nebyl v jídle vybíravý.

A ruce hrubé, sic velké jako pádla,

nepoznal jimi samet od struhadla.

Honza měl pět smyslů, ale nebyly nijak dobré. Ale jeho to netrápilo. Rozhodl se, že princeznu vysvobodí, a hned ráno vyrazil na cestu. Došel do zakletého lesa a tam zabloudil. Jednak proto, že to byl zakletý les, jednak proto, že špatně viděl. A protože špatně viděl a ještě k tomu nekoukal na cestu, vrazil do něčeho tvrdého. Byly to muří nožky chaloupky baby Jagy.

Zatímco si Honza snažil pofoukat bolavý nos, vyklonila se ze dveří baba Jaga.

„Co mi bušíš do chaloupky, nádivo?“ zavolala na něj.

„Cože? Já nikomu nečumím do komůrky. A nemám kladivo.“

„Ach jo, to zase přišel hrdina,“ povzdechla si baba Jaga, pozvala Honzu dál a dala mu na nos obklad.

„Cože se poflakuješ po začarovaném lese?“ ptala se baba Jaga hlasitě, aby Honza dobře slyšel.

„Chci vysvobodit princeznu od zlé čarodějnice. Ale zabloudil jsem.“

„Ta zlá čarodějnice je moje sestra. Má díky princezně krásně uklizeno a já, no podívej! Všude nepořádek. A když jsem se jí ptala, zda by mi tu svou uklízečku půjčila, nafoukla se jak bublina a že nepůjčí a že si mám uklízet sama. To mě tak naštvalo, že ti ráda poradím, jak ji přelstít.“

„Děkuji ti, babuško Jaguško. Jakou zbraň si na ni mám vzít? Vidličku?“

„Ale kdepak zbraně, ty jsou k ničemu,“ mávla baba Jaga rukou. „Moje sestra si potrpí na úkoly. Když je vyplníš, ona ztratí moc a princeznu ti vydá. Jenže ty sotva něco splníš. Mocná čarodějka moc dobře ví, kdo k ní jde, určitě ti připraví takové úkoly, abys je splnit nedokázal.“

„Já chci být hrdina. Určitě je splním. Podívej, jsem silný, mám hezké modré oči, čisté uši, nos jako knoflíček, ústa jako půlměsíc a ruce silné a mozolnaté od práce.“

Baba Jaga se zamyslela.

„Už vím, co potřebuješ. Potřebuješ pět syslů.“

Baba Jaga připravila pytel a začala nad ním čarovat. 

Honza chvíli přemýšlel, jestli se nepřeslechl. Vážně slyšel syslů?

„Ale babičko, tys to spletla! Potřebuji pět smyslů, ne syslů!“

Ale to už baba Jaga vytahovala z pytle sysly jednoho za druhým. Rovných pět vytahala a posadila je na stůl před Honzu.

„Tady je máš. A koukej si pospíšit, než zlá čarodějnice zjistí, že jsi u mě byl pro pomoc.“

A než se Honza stihl ohradit, babice ho vystrčila ze dveří i se sysly, zabouchla a otočila se i s chaloupkou na opačnou stranu.

Honza pokrčil rameny a vydal se na cestu lesem i se svým kouzelným dárkem v podobě pěti syslů.

„Kdybych tak líp viděl na cestu. Už je šero a asi jsem zase zabloudil,“ bručel si Honza pod vousy. 

Náhle jeden ze syslů přiskákal před Honzu a promluvil lidským hlasem: „Já jsem Očišťák a perfektně vidím. Když se podívám skrz ten les, uvidím všechno, co je za ním.“

„Podívej se, kamaráde, vidíš cestu ke zlé čarodějnici?“

Sysel Očišťák chvíli valil oči kamsi mezi stromy a pak povídá: „Už znám cestu. Pojď za mnou, dovedu tě tam.

Brzy Honza našel chaloupku, kde bydlela zlá čarodějnice. 

„Tak ty bys chtěl vysvobodit princeznu? To musíš napřed splnit tři úkoly, které ti zadám. A pokud je nesplníš, staneš se mým sluhou a budeš tu štípat dříví, dokud se sám nestaneš polenem.“

„Cože? Stanu se kolenem?“

„Ne, poleno už jsi,“ zabručela naštvaně čarodějnice, zamnula si ruce a pokračovala: „Slyš první úkol. Tady na dvaceti talířích je připravena bramborová kaše. Jednu moje kuchařka zapomněla osolit. Tvým úkolem je ochutnat každou kaši a najít tu, která je neslaná.“

Honza si nabral kaši z prvního talíře na prst a ochutnal. Ale nic zvláštního necítil.

„Možná kdyby sis umyl ruce nejdřív. Takhle bude chutnat slaně všechno, jako tvoje špinavé hnáty,“ ušklíbala se čarodějnice, sama však neměla ruce o moc čistší. Nakonec podala Honzovi lžíci a odešla.

„Kdybych tak měl chuť a dokázal poznat, která kaše je neslaná,“ povzdechl si Honza. 

Tu před něj přiskákal druhý sysel a promluvil lidským hlasem.

„Já jsem Plajzáček a jsem ten nejmlsnější sysel na světě. Já ty kaše ochutnám a řeknu ti, která je neslaná.“

Sysel nenápadně oběhl všechny talíře. Do předposlední hromádky kaše obtisknul tlapku a schoval se pod stůl.

„Tahle to je!“ zvolal Honza.

Zlá čarodějnice hned přiběhla a divila se, že to tak snadno uhádl.

„Možná jsi měl jenom štěstí. Slyš druhý úkol. V jeskyni kousek odtud bydlí skalní skřítek. Uvnitř má hromadu pokladů, ale je tam strašná tma. Mezi zlatem a kamením tam má princezninu hebkou pentli do vlasů. Jdi tam. Až uslyšíš, že si skřítek zpívá, znamená to, že zrovna své poklady nehlídá. V tu chvíli tam vlez a po hmatu najdi pentli. A tu přines.“

Honza došel až k jeskyni a tam si povzdechl:

„Kdybych tak lépe slyšel, až si bude skřítek zpívat.“

Tu před něj přiskákal třetí sysel a promluvil lidským hlasem.

„Já jsem Ouško a slyším dokonce i to, jak baba Jaga na druhém konci lesa chrápe. Dám ti znamení, že si skřítek zpívá a ty budeš moct vyrazit.“

„To ale stejně nepomůže. Jak poznám ve tmě pentli od kamene?“

Tu přiskákal čtvrtý sysel a také promluvil lidským hlasem.

„Já jsem Chmaták. Mám velmi citlivé tlapičky a poznám i poslepu kámen od pentličky. Půjdu místo tebe a pentli přinesu.“

Za chvíli stál Honza před zlou čarodějnicí a ukazoval jí princezninu pentličku. 

„No tohle, zase jsi měl štěstí, darebáku. Ale počkej! Třetí úkol jsem na tebe zatím uchystala. A ten rozhodně nesplníš. Hleď,“ povídala čarodějnice a ukázala rukou na louku před chaloupkou.

Na trávě stálo deset princezen. Všechny byly stejné, navlas sobě podobné. 

„Poznej tu pravou a můžete odejít,“ zaskřehotala čarodějnice a dala se do smíchu.

Honza chodil okolo, ale všechny princezny byly naprosto stejné. Tu se mu u nohy objevil pátý sysel a promluvil lidským hlasem.

„Já jsem Rypáček. A podle vůně poznám tvou princeznu. Ukaž mi tu pentličku.“

Honza ukázal syslovi pentličku, Rypáček si k ní přivoněl a vyrazil mezi princezny. U toho si pobrukoval něco o vůni růží v královské zahradě. Honza šel za ním a sledoval, jak sysel ke každé princezně pečlivě čichá. Až se konečně u jedné zastavil a na Honzu zamrkal. 

„Tohle je ona! Voní jako květy růže, které kvetou v královské zahradě,“ zvolal Honza a ukázal na princeznu.

V tu chvíli ostatní princezny zmizely a zlá čarodějnice se rozzlobila.

„No tohle! Nemohl mít štěstí! Řekni, ty podvodníku, že ty normálně cítíš, vidíš i slyšíš? Všechny ty pohádky o tobě lhaly!“

„Lhaly, nelhaly, princezna je moje a ty si uklízej sama, babice.“

A tak Honza zachránil princeznu a stal se hrdinou. Princezna si ho moc oblíbila, však vždycky snědl, co mu uvařila, a vždycky mu to chutnalo (nebo si nikdy nestěžoval), Honza také vydržel poslouchat hodiny její vyprávění o krásných šatech a ani mu nevadilo, když to přehnala s parfémem. Syslům to ale vadilo a s princeznou bydlet nechtěli. Vrátili se k babě Jaze. Honza jim poděkoval a na oplátku přejmenoval své získané království na Syslov. 

A zlá čarodějnice? Ta si musela uklízet sama. A protože byla líná a zapomněla uklízecí kouzlo, nepořádek ji nakonec přerostl a ona se v něm dočista ztratila. Nikdy ji už nikdo neviděl a to bylo dobře, protože už nemohla nikomu škodit.