Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. –
Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.
„Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo,
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.
Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže,
a když muž ti umřel,
vezmi mne za muže.“ –
Jeden den plakala,
druhý ticho minul,
třetího žel její
pomalu zahynul.
V témž dni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
k svatbě šaty šila.
Okolo hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.
Byla svatba, byla
hlučná a veselá:
nevěsta v objetí
nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála.
Směj se, směj, nevěsto,
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!
Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná –
ten se neobrátí!
Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více! –
Běží časy, běží,
všecko s sebou mění:
co nebylo, přijde
co bývalo, není.
Běží časy, běží,
rok jako hodina:
jedno však nemizí:
pevně stojí vina.
Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.
Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.
Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdo uslyší,
srdce jemu puká.
Nepuká tak jiným
jako jedné ženě:
z hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:
„Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!
Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí;
aneb mi zahoukej,
a se mi rozskočí!“ –
Teče voda, teče,
vlna vlnu stíhá
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá!
Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.
Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.
Však nelze kamenu
tak těžko ležeti,
jako jí na jménu
spočívá prokletí!
Zdroj: Kytice, Karel Jaromír Erben
