Holčička Viki a divoký pes

Za několika kopci a několika údolími stála menší vesnice. Na kraji vesnice blízko lesa se ukrýval malý domek. V něm se svými rodiči bydlela Viki. Byla to holčička plná energie. Moc ráda sportovala a nejraději ze všeho běhala. Každý den vyběhla do lesa. Přeskakovala klacky a malé potůčky, vyhýbala se větvím a vždycky doběhla za les na krásnou mýtinu. Tam si sedla do trávy a užívala si výhled na celou vesnici. Bylo to její oblíbené místo, kam vůbec nebylo lehké doběhnout. Milovala to zdejší ticho a klid.

Jednou, když takhle odpočívadla v trávě, zaslechla kňučení. Hned vstala a hledala, odkud se to ozývá. Opodál našla divokého psa, jak leží v trávě s tlapkou zachycenou do pasti. Nemohl se hýbat. Pomalu se k němu přiblížila. Pes se bál, a tak začal vrčet. Viki mu chtěla pomoct, ale sama by to nezvládla. Sundala si mikinu a pomalu ji položila na chvějícího pejska. „Doběhnu pro někoho. Vydrž prosím,“ zašeptala. Rozběhla se přes les rovnou domů. Utíkala, jak nejrychleji mohla. Doma zavolala na zvířecí záchrannou stanici a běžela zpátky. Měla o pejska strach. Spěchala, jak nejvíc to šlo. Když se přibližovala zase k mýtině, zahlédla, jak přijíždí auto. Vystoupil z něj veterinář. Poděkoval Viki, že ho zavolala, a odvezl pejska na záchrannou stanici.

Každý den se za ním Viki chodila dívat. Vždycky mu donesla něco dobrého. Do chvíle, než odtamtud zmizel. „Protože se uzdravil, pustili jsme ho do přírody. Tam, kam patří. Je to divoký pes. Ale díky tobě, Viki, se zvládl uzdravit,“ řekl jí veterinář. Od té doby pokaždé, když chodila Viki běhat, rozhlížela se po lese a doufala, že pejska najde. Cítila, že tam někde musí být, ale stále nic.

Až jednou, když seděla na své oblíbené mýtině, se stalo něco zvláštního. Uslyšela za sebou šramotit trávu. Pomalu se otočila, ale nikoho neviděla. A tak čekala. Zpoza keře vykoukl čumák a stojaté uši. Viki poznala, kdo to je. Byl to pejsek, kterého zachránila.

Zůstala sedět, aby byla stejně vysoká jako on. Natáhla ruku, kdyby si ji chtěl očichat. Přiblížil se a dotkl se jí hlavou. Jemně se o ni otřel. Viki měla srdce až v kalhotách. Tak moc ho chtěla pohladit a obejmout, ale nechtěla ho vyplašit. Najednou pes odběhl. Za chvíli se vrátil a něco s sebou v tlamě přitáhl. Byla to mikina, kterou ho Viki tehdy přikryla. Byla úplně překvapená. Opatrně ho pohladila a poděkovala. „Zítra přijdu zas, budeš tady?“ zašeptala Viki a pes štěkl, jako by jí rozuměl.

Na druhý den Viki čekalo překvapení. Pejsek se sám přiblížil na kraj lesa. Když ji zavětřil, rozštěkal blaženě a mával ocasem na uvítanou. Celou cestu po lese běžel vedle ní. Až na mýtinu, kde si jí lehl do klína. Od té doby už Viki neběhá sama. Má psího přítele. A to jen díky tomu, že neváhala a udělala vše, aby ho zachránila.