Je tomu už velice a velice dávno, co u jednoho zlého a lakomého sedláka sloužila chudá děvečka. Starala se o dobytek, časně zrána musela nakrmit a podojit krávy. Večer už zase pospíchala do druhé práce. Neměla ani chvilku odpočinku. Lítala sem a tam.
Když jednoho rána byla zase podojit krávy, zaslechla ve slámě tichounké šustění a hned nato spatřila u svých nohou hada se zlatou korunkou na hlavě. Děvče se velmi polekalo, ale zaujala jí jeho korunka. Dodala si odvahy a sledovala, kam pokukuje. Vypadalo to jakoby se chtěl napít mléka. Děvče naklonila dojačku a dala hadovi napít. Had měl hrozitánskou žízeň, nemohl ji ukojit. Nakonec zbylo v dojačce mléka jen na dně. Děvečka nesla mléko se strachem do statku. Bála se selky, která hlídá množství mléka a nesmí chybět jediná kapka. Pohlédla do dojačky a jen se podivila. Bylo v ní více než kdy jindy. I přísná selka se pousmála.
Od toho dne se objevil hadí král každé ráno i večer. Po každé když se dosyta napil, pohlédl na děvče vděčným pohledem. To ji velice zahřálo na duši a rázem z ní spadly všechny její trampoty. Takhle uběhlo několik let. Děvče vyrostlo do krásy. Stala se z ní nejhezčí dívka z celé vsi a každý ji měl rád.
Jednoho dne se dívka radovala ze své svatby. Vybrala si hodného chlapce ze stejné vsi. Hostina byla veliká. Hosté pojídali z plných talířů a mís. Muzikanti hráli ostošest. A když byla celá sláva v nelepším, nastalo ticho. Všichni hosté ztichli a jen nevěřícně koukali. Přes celou místnost až k svatebnímu páru se plazil hadí král. Po opěradle židle vylezl nevěstě až na pravé rameno a tam jí do prázdného talíře setřásl s hlavy zlatou korunku. Pak zmizel navždy.
Nevěsta nestihla ani poděkovat. Korunku si vzala a uložila do váčku na peníze. Od té doby měla dívky peněz dost. Po každé když sáhla do váčku, měla na dlani hromadu penízků. Z váčku nikdy neubývalo, mohla vybírat, kolik chtěla. Stala se z ní nejbohatší a nejváženější selka v celé vsi.
