Na mýtince stál domeček a v tom domečku žil statný dřevorubec se svou ženou. Měli se moc rádi, avšak byli velmi chudí. Dům se jim rozpadal, děravou střechou dovnitř zatékalo a na jídlo jim moc peněz také nezbývalo.
Stejně jako každý den se dřevorubec vydal do nedalekého lesa, aby skolil jeden urostlý dub, za jehož prodej získá spoustu peněz. Napřáhl se a chtěl seknout. Avšak jako by zaslechl tenounký hlásek: „Prosím, nedělej to!“ Myslel si, že se mu to zdálo, a proto se znovu napřáhl. „Prosím, nedělej to!“ Ozvalo se znovu. Z dutiny uprostřed dubu vykouklo maličké stvoření, jenž se představilo jako dubový skřítek.
„Musím tento strom pokácet, abych měl dost peněz na jídlo,“ vysvětluje dřevorubec dubovému skřítkovi. „Splním ti tři přání, když jej necháš stát,“ nabídl mu skřítek.
Muž běžel za svou ženou a oba se radovali a přemýšleli, co by si mohli přát. Zámek, drahé kamení, nejkrásnější šaty na světě a spoustu dalších věcí je napadalo. „Přála bych si dvě klobásy,“ vypadlo najednou z ženy. A na stole se během chvíle objevily dvě voňavé klobásy. „Cos to provedla?“ Rozkřičel se dřevorubec na ženu. Začali se dohadovat, když ve vzteku dřevorubec povídá: „Přál bych si, aby se ti ty klobásy přilepily k nosu!“ A tak se stalo.
Dřevorubec se pokoušel klobásy z jejího nosu oddělat všemi možnými způsoby, avšak marně. Muž se ženou seděli a přemýšleli. Zbývalo jim už jen poslední přání. K čemu jim bude zámek, když se ženě bude posmívat celá vesnice, protože má k nosu přilepené klobásy?
„Přál bych si, aby se klobásy mé ženě z nosu odlepily,“ vyřkl dřevorubec. A tak se stalo. Klobásy rázem ležely opět na stole a ukrutně voněly. Žena proto rozhodla, že je připraví k večeři.
Klobásky to byly výborné – o tom žádná. Dřevorubec se svojí ženou se tak vrátili ke svému běžnému životu a už se nikdy nehádali a ačkoliv žili v chudobě, měli se tuze rádi. Žena byla svému muži velmi vděčná, že poslední z přání věnoval jí. A pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes.
