Doli a její hřebec

Daleko na západě ve westernovém městečku žila mladá dívka. Jmenovala se Doli. Byla to statečná a odvážná holka. Vlasy nosila vždy spletené ve dvou copech a na hlavě jí nikdy nechyběl kovbojský klobouk. V tomto městě se jezdilo jen na koních. Každý, kdo tam bydlel, měl svého vlastního. A samozřejmě i Doli měla svého zvířecího kamaráda. Byl celý hnědý, jen mezi očima měl bílou skvrnu ve tvaru srdce.

Doli na něm jezdila každý den. Proháněli se spolu po lesích, přes řeky a potoky. Doli se ale od ostatních dívek ve městě přeci jen něčím lišila. Už jako miminko se narodila s nemocnýma očima. Od mala neviděla vůbec nic. Protože to byla ale statečná holka, nevadilo jí to. A nezabránilo jí to ani v tom, aby jezdila na svém milovaném koni. Měla v něm velkou důvěru, a i přestože nemluvili stejnou řečí, rozuměli si.

Jednou, když bylo krásné slunečné odpoledne, vyjela si Doli se svým hřebcem na projížďku do lesa. Protože neviděla, všímala si jiných věcí než běžně viditelných, aby poznala, kam jedou. Nejprve se zaposlouchala do bzukotu včel z včelího hnízda. Pak ucítila vůni smůly, která se lepila na borovicích kolem nich, a nakonec uslyšela po pravé straně šum malého vodopádu. Všechno si pamatovala, aby věděla kudy zpátky, kolem čeho má jet. Doli přesně věděla, jakou cestou jedou a jak se vrátit zpátky.

Najednou se ale zhoršilo počasí. Neuvěřitelně rychle se zvedl silný vítr, přifouknul mraky a zatáhlo se. Sluníčko se schovalo a mraky se změnily na bouřkové. Začalo pršet. Zprudka. Déšť sílil, vítr se točil kolem Doli a hučel tak nahlas, že pro dívku na koni bylo těžké zjistit, kudy se vrátit domů. V té bouřce neslyšela ani vodopád, ani včely z úlu. Necítila vůní borovic. Snažila se něco zaslechnout, ale v silném větru a dešti to nešlo.

Chvíli jezdili kolem a hledali, kde se schovat. Po pár minutách byli ale v koncích. Celá promočená a vyčerpaná se Doli položila na hřbet svého milovaného koně a posteskla si: „Promiň, kamaráde. Nic nevidím. Nic neslyším ani necítím. Nemám sílu. Je mi zima. Nevím, kde jsme. Zabloudili jsme. Odpusť.“ Kůň poznal, že je to zlé. Z Doli vycítil, že je unavená a že má strach. Věděl, že teď je to na něm. On to nevzdá. Jeho milovaná Doli se o něj stará, i když nevidí. Teď nastal čas, aby se on postaral o ni. Rozhlédl se tedy kolem, nastražil uši i svůj čich a vydal se na cestu domů.

Doli se nejdříve zlekla, kampak to její kůň míří. Kam ji veze? Ale protože mu věřila, nechala cestu na něm. Kůň uháněl, co mu nohy stačily. Déšť mu šlehal do očí a vítr se ho snažil zpomalovat. On se ale nedal. Chtěl svou Doli dovézt do bezpečí. Měl o ni strach. A tak ho nic nezastavilo. Po nějaké době uviděl v dálce rodné město. Ucítil vůni své stáje. Jeho instinkt ho nezklamal. Dokázal to. Dovezl Doli domů. Postaral se o ni.

Trvalo několik dní, než se mladá dívka i její kůň úplně uzdravili. Byli promrzlí a vyčerpaní. Potřebovali čas, aby nabrali sílu. Když už se Doli cítila dobře, přišla za svým kamarádem do stáje. Přitulila se k němu, pohladila ho oběma rukama, pak ho objala a pošeptala mu do ucha: „Děkuji, zachránil jsi mě. Jsi ten nejlepší přítel.“ V tu chvíli hřebcem prostoupilo hřejivé teplo. Bylo to přátelství, které k Doli cítil. A i když neuměl mluvit, věděl, že jeho mladá jezdkyně vše pozná a rozumí mu. Bude ji chránit a pomáhat jí. Bude ji vozit a bude se za ni dívat na to, co ona nevidí. Protože tomu se říká přátelství.