Dobré víly Dobromilka a Dobrovilka

Když ráno vyjde slunce a osvítí nám celou zemi, na nebi se ukáže něco zvláštního. Na obloze pluje malý mráček, nadýchaný jako obláček a vypadá jako cukrová vata. Ostatní mraky jsou bílé nebo modré, tenhle má ale narůžovělou barvu. To proto, že je kouzelný. Sedí na něm totiž dvě pohádkové osoby. Jsou to víly. Jedna se jmenuje Dobromilka a druhá Dobrovilka.

Tyto dvě víly už hezky od časného rána sedí na svém narůžovělém obláčku a cestují po obloze po celém světě. Dávají pozor na to, aby se lidé měli dobře a někdy svou kouzelnou moc použijí, aby lidem pomohly anebo je k něčemu popostrčily. Dobromilka a Dobrovilka jsou totiž hodné a spravedlivé víly, které mají rády legraci.

Když si takhle jednou víly seděly na obláčku, pluly po obloze a koukaly se na lidi na zem, všimly si dvou lidí, kteří se chovali zvláštně. Mladá dívka se procházela a venčila svého pejska v parku. Kolem šel šikovný mládenec… Když procházeli kolem sebe, stydlivě se na sebe podívali, usmáli se a kývli na pozdrav. Prostě se jen tak minuli. Když ale zašli trošku dál, dívka se otáčela za chlapcem. Když už se nedívala, mladík se zase otáčel za ní. Oba dva si mohli krky vykroutit, aby se na sebe ještě podívali. Takhle to probíhalo každé ráno a každý den.

Po týdnu Dobromilka řekla: „Dobrovilko, tento týden jsme rozveselily děti, když jsme jim postavily kouzelnou nekonečnou skluzavku. Pomohly jsme rodičům, aby se nehádali. Zařídily jsme, aby zloděj z parku skončil ve vězení. Tady s těmi dvěma si neporadíme? Vždyť je úplně jasné, že se mají rádi, že se po sobě koukají. Co vymyslíme?“

Dobromilka přemýšlela, pak se potutelně začala usmívat a řekla: „Už vím. Prostě zařídíme, aby do sebe narazili. Až zítra půjdou zase kolem sebe, prostě je svážeme.“ „To ne, to přece nesmíme, budou se bát!“ vytřeštila oči Dobrovilka. „Neboj, mám to promyšlené,“ odvětila Dobromilka.

Na druhý den opravdu růžový mráček pomalu létal nad parkem. Seděly na něm dvě víly a čekaly na dívku s pejskem a mladíka, který má projít kolem. Když už je z dálky viděly, Dobromilka jen zašeptala: „Koukej a nesměj se moc nahlas.“

Dobromilka začala mávat rukama, mezi jejími dlaněmi se vytvořil menší vír slabého růžového větříku. Tak dlouho točila rukama kolem sebe, jako by modelovala v dlaních větrnou růžovou kouli. Po chvíli uchopila kouzelnou kouli do dlaně a hodila ji vší silou k dívce. Ta koule narazila jejímu pejskovi do zadku a ten se tak rychle rozběhl, že dívce málem vytrhl vodítko z ruky. Pejsek běžel a běžel a dívka utíkala za ním, protože ji tahal na vodítku.

Víla zatím z obláčku naváděla pejska, aby běžel k chlapci, který šel naproti. Dívka na pejska volala, ať zpomalí, ale kouzlo od víly bylo silnější. Pejsek rychle doběhl k mládenci. Dívka nestihla zastavit a narazila do něj. Ten jí chytil, aby neupadla, a mezitímco stáli v překvapeném objetí, víla navedla pejska, aby je několikrát oběhl tak, že je smotal vodítkem a nemohli se hnout. Když Dobrovilka viděla, co se všechno stalo, popadala se za břicho a smála se na celé kolo.

Od té doby každé ráno víly viděly, jak dívka i mladík chodí na procházku spolu. Díky vílám k sobě našli cestu. Stačilo, aby je víly jen popostrčily.

Až někdy uvidíš mráček, který vypadá jinak než ostatní, třeba to bude ten, na kterém sedí Dobrovilka a Dobromilka. Víly totiž pořád poletují po obloze a dávají pozor na to, aby se dělo vše tak, jak má.