Peťka a její kouzla

Na konci města stál vysoký panelákový dům. Měl několik pater. V tom nejvyšším patře, v osmém, bylo ale něco jinak. Okna v tomto patře zdobily nádherné barevné záclony. Při každém záblesku sluníčka se třpytily do všech stran. Občas jako by se v těch oknech ukázaly blesky a zvláštní světélkující barvy. Kdo tam bydlel? Žila v něm mladá dívka Peťka. Nebyla to ale jen tak ledajaká slečna. Byla to dobrá a milá čarodějka.

Na první pohled šlo vidět, že se jí nikdo nemusí bát. Byla vysoká, štíhlá a mladá. Její světlé kudrnaté vlasy se jí nakrucovaly jako prstýnky. Černé brýle jí pomáhaly vypadat trošku přísněji. A když se usmála, blýskala se jí v puse pestrobarevná rovnátka. Každý ji měl rád, protože svou dobrosrdečnou povahou a milým úsměvem každého doslova kouzelně očarovala.

Ve svém bytě v osmém patře pěstovala na balkoně několik bylinek, schovávala si tam spousty kamenů, květin a koření, ze kterých vařila své lektvary. Na polici měla položenou tlustou knihu receptů a kouzelnických říkadel. Vždycky, když chtěla používat svá kouzla, vyhledala si v ní recept a začala vařit. A protože krásně zpívala, znělo pořekadlo jako krásná píseň. To bylo její pravidlo.

Jednou se naše mladá čarodějka Peťka procházela po městě a spatřila něco, co ji zaskočilo. Na hřišti sedělo několik dětí. Hrály si tam spolu daleko od ostatních. Šlo vidět, že byly smutné. Peťka k nim přišla, sedla si vedle nich a zeptala se: „Ahoj, jak se máte? Zdá se mi to, nebo se něco stalo?“ Jedno z dětí si utřelo slzy a začalo vysvětlovat: „Víš, naše milá čarodějko, s tímhle asi ani ty nic neuděláš. Jsme smutní, protože ostatní si s námi nechtějí hrát. Prý nevypadáme hezky. Podívej, někdo z nás má škaredá znaménka, někdo je moc malý a někdo zase moc vysoký.“ „To ale není důvod, abyste se nelíbili ostatním a aby si vás nevšímali. Neboj, já to tak nenechám,“ odhodlaně odpověděla Peťka a rychle spěchala k sobě domů.

Okamžitě si vzala knihu kouzel, listovala a četla. „Tady to je, už to mám!“ vítězně zajásala. Vzala si hrnec. Nasypala tam nějaké bylinky. Pak tam přidala koření. Kolem hrnce rozestavěla několik barevných kamenů. Vzala šátek, začala s ním mávat kolem hrnce a zpívat: „Až se zítra budeš dívat na svět kolem nás, uvidíš tu velikost všech krás. Tak se neboj a poznej lidi kolem sebe, je to jen tvůj boj, tak nemysli na sebe.“ Při téhle písni se otevřela okna. Vítr rozevlál záclony. Prosvištěl po celém bytě a pak udělal kolem hrnce vír. Šátek se zvedl a vítr do něj nafoukal kouzelný blýskavý prášek z hrnce.

Čarodějka Peťka si vzala šátek s práškem do ruky. Přišla k otevřenému oknu ve svém osmém patře a rozfoukala prášek po městě. Vítr ho roznášel dál a dál do všech koutů. Spadl na každého člověka. V tu chvíli se lidé začali spolu kamarádit všichni. Ti krásní i méně hezcí. A proč? Peťka vykouzlila prášek, který když na někoho spadl, viděl druhého člověka, jaký je uvnitř. I když vypadal někdo legračně, že měl třeba křivý nos a velké uši, druzí ho viděli pořád jako hezkého člověka. Divný nos ani uši nevnímali. Protože měl hezké srdce a vlastnosti. Naše milovaná čarodějka zase pomohla lidem v našem městě.

Na kraji města ve vysokém domě bydlí Peťka pořád. Kouzlí a čaruje a dává pozor na lidi ve svém městě. Pomáhá jim svými kouzly, učí lidi radovat se z maličkostí a vidět na druhých jen to dobré. Pokaždé, když se zavlní záclony v jejím okně a objeví se třpytivé barvy, všichni vědí, že naše milá Peťka začíná kouzlit. A to nejen svým kouzelným úsměvem.